Tvař se jako vítěz

Sedmadvacet zvířátek zaplatilo životem

Neumím valně běhat, ale utíkal jsem. Pryč od té kurvy z vlaku. Popletla mi úplně hlavu. Slepě jsem utíkal z perónu směrem k jihu. Píšťálky poslíčků mi ještě zněly dutě v lebce. Tak se mi aspoň zdálo, že tam může být jih, protože sever byl naproti. Ale bylo mi vlastně jedno, kam běžím, hlavně abych už byl pryč. Jeli jsme na svatbu přátel. Měli jsme se bavit, královsky bavit. Měli jsme prožít naše vlastní líbánky už následující měsíc. Ale to je teď passé. Utíkal jsem asi jako smyslů zbavený kolem bílých domečků milionářů, v nichž v roce 1920 ještě bydleli čelní představitelé státu. Jedna vila patřila Kramářovi, druhá největšímu občanu, bojovníkovi za lidská práva Rašínovi. Dominika mě dočista zničila, když mi řekla, co dělala minulé prázdniny, když jsem byl na univerzitě na stáži. Není divu, že jsem jí zabořil to luxusní šampáňo přímo do chřtánu a vrážel jí ho tam pořád znova, dokud se nepřestala hýbat.

Podal mi tu letní fotku. Byli tak mladí. Petr držel kolem pasu Patrícii. Podíval jsem se na její poněkud plošší hrudník a poznamenal, že z ní stejně třeba bude sexbomba. Kdežto Adéla, její ségra... zíral jsem na ni, byla božská.
Měla to své super těsné tričko a rozhodně vypadala na víc než na svých čtrnáct.
Proč držel kolem pasu ji a ne Adélu, to jsem nechápal. Ale abyste pochopili, do jakých sraček se Petr kvůli Adély později dostal a jak krutě za to zaplatil, musíte si přečíst můj zítřejší článek. Kvality, které dělaly z Petra dobrého záletníka, mu znemožňovaly stát se sympatickou lidskou bytostí. Měl zanedbatelně jemnocitu a naprosto žádný šarm, přesto se dívky mohly přetrhnout, aby je v kině objímal právě on. Jenže Adéla byla na škále hnusu ještě mnohem níž, dost nízko na to, aby dokázala potopit i Petra.

Sic transit gloria mundi

Té budově hrozilo, že ji při nejbližším přílivu vezme voda. Stejně jsem neměl moc majetku, protože se mi jen tu a tam podařilo prodat povídku nějakému pokoutnímu časopisu.

"Pro Krista pána," vzdechl si hospodský. "Jeden by řekl, že jste si poprvé dal panáka."

"Taky že jo." Bylo mi sedmadvacet a dosud jsem nepil. Zaplatil jsem a rozhodl se potýkat se s tmou tam venku. "Ale tak mě napadá, že ten člověk, co přišel s teorií o hrbolech na lebce, měl pravdu. Vy například máte hrbol natvrdlosti."

Podíval se na mě, jako by mě chtěl uškrtit.

"Radši toho pití nechte," volal na mě, ale to už jsem byl z dveří venku.

Proplétal jsem se kdovíjakými cestičkami. Míjel jsem domky vidláků, různé zemljanky. Na konci jedné té cesty, které přirozeně nikam nevedly, cesty světle zelené, tam někde ve větru zarachotila rezavá mříž. Vedle mé boty leželo něco růžového. Asi sponka. Jako široká stopka výletu věštící zoufalství. Teď, dlouho po půlnoci, olizovaly tu klec a sponu ještě jen jazýčky deště, který najednou přestal. Nazdařbůh jsem se otočil a vydal se jiným směrem. Tentýž měsíc a mraky se odrážely v kalužích a najednou do mě vprostřed ničeho, jen uprostřed vytí vzbuzeného čokla, vjela žádoucí síla, slabý pramínek síly z panáka, který jsem před nedávnem tak neslavně vypil. Roztřásl jsem se - takový tím zebavým třesem. Už nejenom ruka a paže, ale celé tělo se mi pomalu kývalo jako obrovská loutka uvězněná v železech. Kdesi v zapadlém koutě mé hlavy jsem pomyslel na Jitku, která má dnes či měla včera svátek. "Dívka je vždy osamělá." Jenom ta čtyři slova opakovaná při nejméně vhodných příležitostech, to byla celá ona, tak jsem si ji představoval a vnímal ji. Byla jako mrtvá a chtěla ven, do světa. A chtěla mě, který jsem ještě ani pořádně nezačal žít. Nic z toho jsem nechápal. Ale její tělo jsem si nechal líbit. Omráčilo mě vždy jak rána kladivem. 
Najednou jsem se zarazil. 
Vždyť jsme se rozešli. Je to již týden. Myšlenky se mi rozběhly vůči smrti vstříc.

Bisexuální školník v Tatrovce

V klasické rétorice je svět naruby účinný topos, mobilizuje lidi k odporu, vyvolává pocit neudržitelnosti - slepci vedou vidoucí, děti poroučí starcům. Nemůžete se pak divit, že ve vaší realitě jsou v čele přizdisráči, kteří zavírají své poddané sráče do konzerv bytových jednotek a chtějí po nich platit nelidské nájmy! Jenom Jana a Pavla byly v celém baráku jiné a majordomus Honza by se jim oběma určitě moc rád podíval pod sukně. Nikdy ho při něčem takovém doopravdy nepřistihly, ale tu jeho odpornou žádostivost z něj cítily. Procházely kolem něj a on se na ně sice přímo nedíval, ale cítily ten zvláštní, netečný pohled až v kalhotkách. Raněné, chromé zvíře mělo chuť na obcování... Bylo jim něco po dvacítce a ostatně slušně vydělávaly, kdežto jemu táhlo na čtyřicet a peněz měl akorát tak dost na to, aby se postaral o sebe a svou slepou matku. Byl závislý na sledování porna, a proto taková Jana pro něj byla víc než jen nájemnice. Vypadala totiž líp než herečka porna. Páchly mu nejenom šaty, ale páchl z něj i alkohol, zřejmě narychlo vypitý.
"Au", zaúpěl, když šla kolem. Připomínalo to výkřik plavce, který se dostal příliš daleko na moře a volal, aby ho někdo viděl.
"Co je, pane Smrku?"
"Nic, jen mě chytlo v kříži. Pamatuj, Jani, že za tři dny máš termín."
"Žádný strach, budu to mít."

"To bych ti radil, Jani," usmál se významně a odhalil řadu zkažených zubů. Až přijde na to, že mu hnijí, možná vyhledá zubaře, pomyslela si. "Teď utíkej."

Nic neřekla, jen otevřela těžké dubové vstupní dveře a zmizla za nimi jak poryv vánku. 

Celý den ji pronásledoval déšť. Samozřejmě byla v kanclu, kde jí tolik nevadil, ale když vyšla ven, třeba naproti do papírnictví pro roli účtenek, stačilo se projít v tom poli kapek a byla na kost promoklá. Pak si nějaký čas nemohla ani sednout k stolu, protože byla provlhlá jako houba a cítila to i na kalkotkách  - cítila se nadobro bezmocná, asi jako oběť tužeb zhýralého stalkera. Den pokročil a prsty se jí pátravě pohybovaly po klávesnici stroje. Byly to ruce výkonné a ani na ně nehleděla a i kdyby hleděla, tak by je neviděla. Něco jí bušelo v hrudi - v hrdlu jí zazněl zvuk, jako by měla zvracet, ale nezvracela. Jen myslela na Honzu Smrka. Té noci, když se vydala domů, zhoustla mlha a noční Prahou se neslo houkání sýčků.

Mírní žluč

Šumí noc, šumí dech.

Vzal jsem si tě dříve než tvé srdce. 

Šumí noc, šumí dech.

Představ si tu krásu a tu hrůzu.

My chudáci, co nemáme co dělat, z oken se díváme na nejvýše neblahé divadlo... a když se vynadíváme, pouze díme, že nám stačilo: Co taky za oknem, tam venku, obdivovat? Dlažbu, plesnivou střechu, na níž si Venezuelci grilují kuře, oblohy plné chemtrailů cíp, akátu svěšenou větev, jež dříme mezi větví a kamením, odprýskávání malty, květy cizoty, zaschlé vlhkosti na zdech, na nečích kalhotách, a znovu rozesmátá děvčátka a jejich znonivý smích, automobily, za jejichž oknem bledá tvář cení zub na tabulku čokolády... a hlavně vidíme taky ten zub, který požírá všechno, to všechno a ještě o něco víc. Neslyšíme skoro nic. Věnujeme se takříkajíc jiné záležitosti. Posloucháme muziku. Do uší nám zní Eminem. Lose yourself. A nic jej nemůže nahradit. Ani teď, když už není první v hitparádě, pro nás zůstává nedostižný!

Místo toho víme, že někde v dálce jsou pokoje plné slunce, housle, jež zpívají milým věcem a lásce a taky ta láska, jež má dost času, líbá milého na různá místa, protože má prostě dost času. V takových pokojích sedí cudná děvčata jako vy, která mají pro svého milého přichystáno tisíc a jednu různou vychytávku!

Zkoušela znásilnit psy

Notes je nejkrásnější kniha na světě, neboť je to kronika, jež není a nikdy nebude napsána.

Jejich vztah ještě nebyl konzumován

Spolu s láskou se stala žena také předmětem nespoutaného obdivu a nespoutaného opovržení a její skutečnost (ve skutečnosti o nic méně skutečná než mužova) byla zahalena zvláštními, puntičkářskými, někdy i náboženskými ohledy. Co třeba počít s tou papulkou, která je nasazena v tváři jakoby křivě? Uřezat ji? Nikoliv. I žena s odpornými pysky může být vějičkou na muže a dost často se stává, že je o to větší, čím je její pusinka odpudivější. Samec prostě v době fejsbuků a escape roomů už nepoznává samici. Ptá se jí: "Kdo jsi, ženo," aniž by anticipoval odpověď, která ovšem nepřichází. Z úst žen už se ničeho nedoslechne, protože ta se cítí jeho odvěkým nepatřičným zacházením uražena. Muž veden násilnickou a krutou povahou si ji přisvojoval už v úpadkových a upadlých kulturách a během pogromů jako kus hadru, a tak není divu, že nyní v roli onuce ona mu nebude prokazovat žádnou službu. Nynější žena vůbec nezná pojmu vděčnosti, protože byla jen krutě týrána a využívána tou hrubější polovinou lidstva. Musíme si uvědomit, že za všechno špatné můžou páni. Ti můžou nejvíc za to, že žena se necítí ve svém těle dobře a musí brát různé medikamenty, aby její šťávy proudily správným tempem. Ostatně nejrůznější sexuální problémy a dysfunkce, které ji postihují, mají svůj kořen především v jejím zmučeném vztahu k muži. Pro jedny sice ďáblův nástroj pro totální vyhlazení určený, pro druhé však stále předmětem slepého uctívání, může tak působit dvojace, jisto je, že dívka je pořád jen jedna bytost a jedna (či kolik?) stydká kost.