Rozběhla se a já osel za ní

Dívky kvetou růžemi a jsou svrchovaně mravny. Pernatá zvěř lítá po ulicích a sama přiletuje k lovci. Tak si představuji Kocourkov, dokonalé české maloměsto nebo městys... vesničku, osadu s třiceti chatkami a sedmi malomocnými obyvateli. Skutečný ráj na zemi, území nikoho, kde neplatí ani přísné předpisy, ani vyhlášky ministerstev. Jen sedm statečných dře u svého kolovratu nebo ve mlýně, kde se zpracovává lidská kůže, konkrétně kůže cikánek a neplodných policistů v důchodu, a ne pohanka, jak je u nás (a hlavně v naší kuchyni) zvykem. Chtěl bych zde dnes promluvit o vážném tématu. Je jím pojídání lidí. Říká se sice, že sto lidí sto chutí, ale to je, myslím, hluboká nepravda. Na sto lidí vyjde asi sto tisíc chutí a chuťové receptory uložené podél kanálků v jazyku jsou natolik diferencované, že nerozeznají pouze tři základní chutě, slanost, kyselost a sladkost, nýbrž celých dvě stě miliónů stopových prvků. Takže i kdybychom měli přečkat noc v poušti, na oáze kraji, mohli bychom v klidu důvěřovat našemu jazyku, že by si vybral nejchutnější část svině z kotlíku, již by zbloudilý Arab pro nás přichystal. Dokonce bychom si mohli pomocí jazyka najít partnera pro života, kanibala jako my. Pocházela by tato kanibalka třeba z urozené rodiny, která by si potrpěla na etiketu při stolování. Muselo by dojít k mnoha náhodám, abychom s ní nakonec skončili u oltáře, to nepopírám. Ale není událost právě naopak o to významnější a privilegovanější, oč více náhod je k ní zapotřebí?

ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí,

jdou hlavně po sexu a jenom skučí

Dověděl jsme se leccos, co už jsem zapomněl

Nemluvil nikdy ze sebe, ze svého nitra. Patřil mezi mnohomluvné a co víc - mezi mnohomluvné ožraly. Vždy, když se slil, blábolil bez přestaní i tehdy, když mu někdo dal povel mlčet. A neřekl nic ze sebe, ze svého nitra, pouze papouškoval, co řekli druzí před ním. Není divu, že měl vděčné posluchače. Nebylo jich málo. Seděl tam kupříkladu s ním člověk ohromných tělesných rozměrů s divně vypouklými nerovnostmi na oholené lebce, ale tak pokorný a tichý, až bylo s podivem, jak se vůbec mohl dostat do tak škodlivé společnosti. Nakonec se ukázalo, že byl pašerák, podloudník pálenek. Pochopitelně mě to docela zarazilo. Kontrast mezi těmi dvěma chlapíky.

Nepřijatelné.

Snažil jsem se toho oholonce dostat na vzduch, ale jen tam seděl, zamlklý, s podivně vědoucným úsměvem. Usmíval se jako ti, kteří podprahově ví příliš. Zažil držkopády i nečekané vzlety do atmosféry. Hlavně s druhou ženou, která ho slušně obrala při rozvodu. Na druhu stranu, řekl jsem si, proč ho zachraňovat.

Díky takovým osobám nikdy nepřestane svět produkovat víno obilné - vodku, které škodí plodu i dospělým již mozečkům.

Ve společnosti mluvky byli ovšem všichni tiší. Tento krcálek, v němž sedávali, mohl sloužit jako pravzor chrámu - jediný kazatel se z kúru ozýval se svou řečí, ostatní zadumaně mlčeli v lavících a nad nimi se rozpínal denně tentýž uzounký proužek nebe... Zde byl svůj zvláštní svět, jenž neměl nikde nic sobě podobného. Až jsem se bál, že ho naruším svou přítomností...

Teroristé a šminky

Kola osudu se točila nezřízeně dál a panbůh zatím pekl oplatky... leč cosi se přihodilo, normálně šel život dál až do května, kdy se událo cosi přesahující běžný rozum. Silva si našla kluka, normálního boye do postele i do kuchyně. Filip se tak stal prvním vlastníkem tajemství, co skrývá Silva v kalhotkách. A že to bylo požehnané vlastnictví. Kundička první jakosti se tam rozpínala a tetelila v stinném chládku, jako by čekala, až ji Filip nabere na roh hojnosti a pěkně ji rozehřeje. Byl sice povahou dobrák od kosti, ale když se mu poprvé odhalila, změnil se v lačného vlka.. div ji nepokousal. Nemohl si ji vynachválit. Vždy pečlivě oholená s jemným chmýříčkem pouze nad klínem, rozdávala pyšné úsměvy a plaše vždy v posteli čekala, kdy do ni zarazí po práci úd.

Skutky pramenící z libida

Můžeme se mýlit různým způsobem. Neuvěřímě něčemu skutečnému, klameme se zdáním, lichotíme si domýšlivostí atd. Který z těchto způsobů je nejnebezpečnější, ptáte se? Řekl bych, že nejsmutnější pohled je ten, který hned a bezpodmínečně pohne k slzám.. tedy nejvíce můžeme se mýlit v poupatech rozkoše - v ženách. Kdo se zradí v lásce, je politováníhoden. Nemůže za to, že se zklamal, že byla jeho důvěra zlomena a rozšlapána rozkošnou nožkou kypré záletnice, aniž za to, že ji vytrestal podobně jako ona jeho - tím, že ji nebere telefony a vůbec nebere na zřetel její existenci. Tak mnohý teenager skončí jako běžný paroháč, ale oklepe se, výhodně se ožení, stane se kýmsi vlivným a k stáru na svůj podvedený vztah lehce již zapomene. Jenže jsou i tací, kteří se stávají paroháři napořád - jednou jim zahla, vždy jim každá následující zahne. Německé pořekadlo "einmail ist keinmal" pro ně v běhu univerza a života vůbec představuje výsměch. To jsou nejčastěji ti, kteří v mládí tajně zkupovali z tuzexu žabky a chodili je na výstaviště zapalovat a pak od nich se ztřeštěnou radostí odbíhali... ti, kterým není souzeno dobývat srdce ženina. Obvykle jsou to jen poloviční chlapi, bez zadku, s předkusem, hnusně vyhastrošení a nedbající co by se za nehet o hygienu či o svou vizáž. Jsou předobrazem Turka, který prohrál v karetní hře svou ženu i dítě. Je jim fuk, že je prohrál, ty drahocenné relikvie rodiny, hlavně že zítra si může zahrát, nachmelen, zas.

Nekorektnost přísahy

Byli kdysi na Smíchově dva bratři, hrozní ochmelkové a nezaměstnaní prostopášníci. Měli jediný objekt zájmu - kromě karet a pálenky - copkatou, věčně usměvavou sousedku Magdu s poněkud mohutnými prsy na vzhledem k jejímu jinak drobnějšímu trupu a vlnivým zadkem.

První dolézal za Magdou prostě jen za sexem, druhý za ní chodil mlsat smetanu... objímat ji a lísat se k ní jako nějaký řeznický pes k svému pánovi. S oběma se eventuélně rozešla jako s milenci, ale toho druhého si vzala za muže. Tak taková byla... ještě skoro děvčátko a už prcala v manželské loži. Za rok povila synka. Skutečného řízka, vážil víc než čtyři kila, byl snědý po tatínkovi a i nos měl rozpláclý jako on. Nazvali ho Bambulou. Bambula rostl jako z vody a když mu bylo šest, poprvé začal tahat učitelku ve škole za sukně. Vychovatelky o něm říkali, že je zpustlý nejen na svůj věk. Kouřil, zkoušel pít víno z kanystru a hlavně chodil za učitelkami - rozumí se, že ne v hodině, ale o přestávkách - pokaždé stál u sborovny a čekal, kdy vyjde jeho třídní nebo mladá, čerstvě vdaná češtinářka. A pokaždé měl chlípné myšlenky. Bylo mu jedno, jestli je jí čtyřicet a má děti, které brzy půjdou na vysokou nebo je jí třiadvacet a teprve tři měsíce je po líbánkách. Zkoušel navázat nit rozhovoru a ne vždy uspěl, protože se před ním učitelky v rozpacích červenaly a pokoušely se rozpaky skrýt rychlým odchodem. Jak už šestiletí chodí, poněkud nejistě a směšně, cupital nejistě za ní, zatímco ona téměr uháněla na svých jehlových podpadcích dlouhou chodbou k východu, celá rozpálená tím vilným studentem lásky. Spěchala k slunci, nebo aspoň k autu na parkovišti.

Oficiální prohlášení ředitele blogu

Člověk by nevěřil, kolik se tu vyrojí frustrovaných, nenávistných, tlak povznášejících, hlavu postrádajících komentářů ohledně neschopnosti řídících provozu blogu cézet. Jací to šupáci, že nám takhle zprasí nekorunovaného krále českých blogů, no ne? Ale nikdo se nezamyslel nad tím, co člověka žene se takhle prostituovat a vypisovat ze své nespokojenosti. Působí vaše komentáře totiž jak pěst na oko, ty všudypřítomné stížnosti, vzdechy a pláče. Zrovna jako byste se měli co nevidět postavit k Zdi nářků a tam deklamovat svoji modlitbičku se slzami ještě pod víčky. S tím rozdílem, že v Jeruzalémě vás možná nějaký bůh uslyší, kdežto tady sotva.

Každému je šumafuk, co si tu myslíte, to si uvědomte. Je to služba zcela bezplatná, a rozhodně moc nevydělá, takže snad ani nemůžete vážně čekat, že chudáci otrhaní, hladoví programátoři budou pracovat v nelidských podmínkách od bílého rána do pozdní noci, abyste vy, uplakánci, měli před večerníčkem svůj ubohý blog znovu plně funkční. To snad nemůžete upřímně čekat. Proto si nelžete do kapsy a neplačte nad rozlitým mlíčkem, který slíže beztak sousedova kočka. Blog a jeho doba jsou jako dva světy, které si sice navzájem vyměňují světlo a stín, ale vznášejí se v jiných sférách, potkávají se na svých oběžných dráhách, avšak nikdy se nespojí. Proto vám radím: vytrvejte týdny v naprostém klidu, nespamujte co deset vteřin nový článek, klidně i měsíce vytrvejte, ba i roky, uzamkněte se zatím do věže ze slonoviny, bude-li to třeba. A pak, jednoho dne vám slečna Hanka jistě oznámí dobrou zprávu: BLOG JE ZNOVU FUNKČNÍ, A TENTOKRÁT UŽ BEZ SRANDY OKOLO. Možná povstane zmodernizován, jak si to někteří vysnívají. A možná že ho úplně smažou z internetu, ale to už je ve hvězdách a vy s tím rozhodně nic nezmůžete!

Takže na blog a na silné vaječníky pro všechna děvčata, která se rozhodnou neutéct na blogspot a setrvat se svým milým blogem ve věrném svazku!

Děkuji za pozornost,

ředitel blogu Honza Mlýnek

Potkal ji jedné sychravé listopadové noci, konečně ji potkal, prodávala hamburgery ve stánku s rychkým občerstvením a náhoda tomu chtěla, aby mu napsala na kus lístku telefonní číslo. Stačil jediný pohled, aby uvěřil, že tato žena se stane jeho osudem. A skutečně, už dva týdny po prvním sexu byly přípravy k svatbě v plném proudu. Svěřovala se mu jako malá holčička, že pochází z hluboce věřící rodiny a součástí jejího dospívání byl i pokus o svatbu a rodinný život, jak to nazvala. Její rodiče pro ni uspořádali takovou performance. Když totiž přišel čas na vdávání, měla celkem devět poměrně růžolících nápadníků. Všichni věřili Boha a měli trému. Všichni klečeli v kruhu kolem ní. Byla uprostřed jako princezna a nevěděla, kterého si má vybrat: jeden byl hezčí, druhý vtipnější, třetí bohatší, čtvrtý sportovnější, pátý byl z lepší rodiny, šestý ji recitoval verše, sedmý procestoval svět, osmý spolykal nejvíc prášku na hlavu a devátý byl nejmužnější, spojovala je jednoduše linka pouze s kostelem a možná taky s podobně ortodoxními rodiči. A taky měli všichni z toho klečení stejné mozoly na kolenou.

Smála se zakřiklým smíchem slečny, kterou někdo kdysi dávno znásilnil u popelnic. Že si nakonec vybrala toho devátého, nebylo ani tak proto, že byl ze všech nejmužnější, ale proto, že když mu šeptala do ucha při milováni "dávej pozor, moc dávej pozor!", on naschvál pozor nedával a ona si ho musila honem vzít za muže, protože se jí nepodařilo včas sehnat lékaře, který by ji udělal potrat. Tak porodila svou dceru. Nemohla se však o ni postarat, protože se sotva postarala o sebe, tak ji dala do pasťáku. Od té doby se s ní táhne smůla. Prodává hambáče. Jenže teď narazia na něho, na naprosto dokonalý exemplář soucitu a mužství. Zkusí s ním znovu otěhotnět a prožít štěstí rodinného života, dojatě mu šeptala do ucha při milování.

Znovu ona

Nabídni sběrateli ženu, tu nejkrásnější, nejsvěžejší na světě - a on si jí ani nevšimne. Dokonce nad ní zavrtí hlavou. Ale nabídni ji mě a uvidíš, že do roka bude rodit hezké děti, protože jí naroubuju plod! Každý má svou slabost. Každý vášnivější druh podlehne své monomanii úplně a zcela jako hráč kartám, pijan vínům, kuřák hašiše osudné dýmce a prostopášník ženám. Vite, jak se to říká o géniích? On a jeho doba jsou jako dva světy, které si sice navzájem vyměňují světlo a stín, ale vznášejí se v jiných sférách, potkávají se na svých oběžných dráhách, avšak nikdy se nespojí. Připomíná člověka, který jde proti strašlivé vichřice, ale narozdíl od ostatních setrvá v chůzi a dojde až na její přestrašlivý konec, kde ho twister vcucne do sebe silou miliónů mikročástic.