Proto ty slzy

Svrchovanost, povíme si, co suverenita znamená ve filozofické hře. Někteří lidi si myslí, že jsme se zrodili z opic a naší jedinou funkcí je rozmnožovat se, pracovat a umřít. Nemám jim za zlé, že tak smýšlejí, protože dluží hodně duši, která zakrněla ze všech těch hádek v panelácích a opilých fotříků rozvalujících se na kanapi v 10 ráno. Jsem ovšem skálopevně přesvědčen, že nepocházíme z opic, nýbrž z prasat. Jen si to vezměte, kolik chlapáků se ráno bije v prsa, když si jde vyčistit zuby? Správně, mnoho jich nebude, protože nemají genetický základ pro opičí chování, kdežto pro chování prasete jsou jaksi predeterminováni. Jen co uvidí uklizený koutek, vemou svůj prasečí ocásek a jdou ho zaneřádit, nezastaví je ani volání hospodyně, která nemůže pochopit, jaké prase si přivedla do bytu. Často jsou v tom uživatelky bytů nevinně, prostě si jdou vyrazit z kopýtka po náročném týdnu v práci a narazí na takové dobře oháhnuté prase s bankovkami proklatě v oběhu. Zadívají se na sebe chlípně, jak už to otroci vášně dělají, a po několika lhostejných frázích přejdou do protiútoku. "Co děláš?" "Jako čím se živím?" "Ne, co děláš." "No… jestli myslíš, čím se živím, tak pracuji jako generální konzultant v dceřinné společnosti Diesel and traktor." Dají si dva panáky, prohodí pár bezvýznamných vět a oba opilecky pomrkávají po exitu. Zažijou noc, kterou si nepamatují a ráno, když se chlap obléká, ženská leží pod poduškami a říká si zklamaně: s tímhle děcko mít nechcu. Chlap jede za manželkou a děckem, náléhavé záležitosti ho odvelely přes noc do kanceláře. Dají si s manželkou nicotnou pusu, povíská ve vlasech svého synka, budoucího otce, stejně mechanicky.

Hinc illae lacrimae

Proto ty slzy navlečené do řetízků. Proto ta svrchovaná krutovláda zmrdů. Odkud vítr vane, snad poví legie z thráckých Bóreasů, jich hadí oči a šupiny penízků. Tolik vím, že podvratné jednání rozvrací stát, rozbíjí nařízení a směrnice, a že jen zlé srdce umí vskutku básně deklamovat, že každý stín vede denice.

Hinc illae lacrimae

Proto ty slzy zachycené na vlásku. Odporný lysý holub leží na kúru, asi spí, opodál dítě, strašně škaredé, se krmí zeleným červem. Je jako dirigent ve sboru bez sboristek. Trošku kalič, trošku hovado, sedne si obkročmo na lyru a polyká všechny harmomelodické tóny. Přerostlé děcko s knírem ponenáhlu dosahuje nirvány, s rolničkou, nebo možná plechovým zvonečkem, kterou má uvázanou na bryndáčku, vyluzuje buclatými prsty zvuky nějaké romance z 16. století, kdy nebylo možné ze sna štkát, protože jsme se nemuseli dívat v televizi na sumisty. Poslední šťouchanec do strun a duše pračlověka zaplesá - přerostlé děcko nás návratilo do původního chaosu, jízlivý úsměšek tohoto posledního opozdilce optimálně v nás rozsvítí pohodu, zbývá už jen nalít punč a sledovat, jak ho muzikální děcko pije - jako naducaná sasanka, kterou pokropili z hasičské hadice. Nechce se mu do punče, ale nezbývá než setrvat, právě tak to chlapi z orchestru dělají, i kdyby mělo dojít k rozpadu slitin, vydržet do závěrečného dechu.

Zvlášť vzrušen

Zaříkávačka jazyků fallenka uhodila svým pisátkem do středu ega stuprumova. Nejenže by její analytické schopnosti, které hravě předčí programovací jazyky počítačů, byly s to úspěšně odhadnout, a to hned na pohled prvý, kdo se skrývá za těmi povislými rameny a hrbem a vrabčím hnízdem a mysliveckou kamizolkou a páskou přes oko a děravými gumáky a šišlavými rty a kačeří chůzí, ale zároveň by mi viděla třetím okem až do žaluda. Elektronky v mozku by vyslaly signál (kódovanou zprávu) řídícímu středisku podvědomí, a to by instinktivně přispěchalo na pomoc šestému smyslu ženině, aby s pravděpodobností, jež hraničí s jistotou, rozhodly, že před ní stojí nikoliv pouhý tráged, nýbrž druh vyšší a odvážnější, samotný nonplusultratragéd. Říká se, že bytosti naplněné archetypálním zlem až po okraj, např. takový zuřivý Minotaurus se žhnoucíma očima, půl býk, půl člověk, jenž vyžadoval vyslat do svého sídla pod zemí, do katakomb, sedmero jinochů a dívčín každý rok formou obětí, aby ukojil své výbuchy hněvy a vzteky nezaútočil na celé tvrzemi vyztužené město (představte si, jak stojí u jednoho čudlíku otevírající chodbu dál do bludiště a bezmocně věší hlavu, neboť mu starosta nevyslal slíbených čtrnáct kousků chodu), říká se, že takoví agresivní jednotlivci nezvládají se zapojit do kolektivu a konstruktivně tvořit, tedy raději slepě naplněni nenávistí ničí a že se jejích energie s každým aktem zla sice pozvolna, ale přece snižuje, až nakonec dosáhne hodnot, kdy se z nich stanou pouze rozpačití bořiči petrolejových lamp vedle posprejovaných podchodů u nábřeží či přisprostlí studenti učňáku rozdávající nevyspalé matikářce o stužkováku fakáče na potkání.

Nesrat se se životem. Všichni lidé serou se s ním

Vy rozřeďovatelé řídkých breček, aportujete hovna a máte je za relikvie! Všichni tlachalové, třeste se. Přichází potravinová krize. Konečně jsem se pustil do výroby viru, který zničí světové hospodářství. Jsem ve fází beta, kdy se testují jejich dopady na průměrného zemědělce ve Venezuele. Patří do nepočetné rodinky virofágů a můžu se pochlubit, že je stačí vypustit na louku a ony se samy (v ústech veverek, kudlanek a čoklů) dostanou do pšeničného lánu, kde sežerou, na co přijdou. Nejde mi o peníze, to už víte. Mým palivem je touha vyhladit chásku z povrchu země.

Manon, která žila volně jako pták, má teď žíti jinak, řekněte mi... jak? Čtvrtka obyvatel planety žije v bídě a vy řešíte, jestli máte sníst Danone bez cukru nebo Nutellu bez oříšků. NEDAŘÍ SE ZASTAVOVAT SNIŽOVÁNÍ GENETICKÉ DIVERZITY A LIKVIDACI RYBNÝCH LOVIŠŤ a vy fňukáte, že vám policista v civilu zkroutil ruku za zády, protože jste mu plivaly, opilé, do tváře a nadávaly buzen!

Kdysi v černém městě jsem potkal kamaráda z kaleb, ptám se: "Co tvoje dcera?"

"Mojí dceři je čtrnáct. Jestli ji začneš balit, strčím ti deštník do zadku a otevřu ho."

Nikde není řečeno, že jsem se nepokoušel balit. Ale když už byl prst u kalhotek, řekla, abych zpomalil, že ještě není připravená. Respektoval jsem ji. Jako respektuji každou ženu. Ale jen v mezích snesitelnosti. Příště už jsem ji normálně sbalil i přes protesty a ona to vyslepičila tatíčkovi.

Karlové

Noc, pro mě enkláva slisovaných tužeb, vyžaduje celého mě, přeje si, abych se zcela oddal ťukání. Nemohu si vymyslet nic tak decentního, zároveň však tak přehnaného, abych aspoň na mžik oka nepomyslel na chřipajznu, co mě momentálně stíhá. Jsem v pokušení připsat všecky mé trampoty na vrub vlivu fallenky a jejího zaříkávání, neboť co jiného může to být než pokus mě fatálně rozkouskovat. Buď mě proklíná při kyvadle anebo parapsychologicky pronásleduje kletbami ve vaně obložené citrínovým špicem, aby její magie měla neblažejší dopad. Je to už pár dní a potažmo týdnů, co se necítím ve své kůži a podle mého soudu za vším stojí právě ona panenka fallenka. Že mám díru v zubech rozesetou po čelisti, nestojí za řeč, ale bolest se ozývá. Co mě sere ze všeho nejvíc, je, že mi z huby páchne jakoby plíseň. Když se teď naperu, vždycky jsem míval problémy s dechem, jakože byl takový vyhnitý, cítím šnupacím tabákem a všechny ty vyčichané ředidla mi nepřipadly, jenže teď je jiný, plesniví z útrob, je jakoby mrtvý, resp. ležící pod drnem six feet under. Bojím se, že umírám. Zubatá si asi klepe na čelo, že mě tak dlouho ignorovala, když jsem na seznamu čekatelů určitě na vrcholku.

Naslouchala vrzání

Věnováno eduzelutho, která mě nenávídí, aniž mě zná

(tak daleko jde její cit)

22.8.2002

Budím se s očima podlitýma děsem. Rozhlížím se kolem a nevidím vidím jen modrou, červenou, bílou a modrou, pruhy, které sviští vzduchem, jak se mi motá hlava. Vstávám z vlhké země, kočka mě počůrala, zas neví, kde má záchod. Otec je od pátku mrtev, hurá. Ani nemusím na jeho pohřeb. Vlastně to zatím vypadá, že žádný pohřeb nebude. Jedině mě mrzí, že jsem ho nestačil zabít sám. Viděl jsem fotky z místa čina. Pěkně se nám, vašnosta, oběsil, modrý jak lak na nehty. Ta jeho milenka má takové podvozky, že by na nich uvedli do pohybu perpetuum mobile. V tváři se zračí sexuální drajv, určitě je věčně lačná po souloži. Neumím si představit, jaký člověk by chtěl trávit čas radovánkami s tyranem, ale zdá se, že celá planeta je poseta miliardami podobných individuií. Kteří nelitují námahy, aby ničili sebe i ostatní. Zvracel jsem včera šakala jedné holce na botu. Nejdřív jsem jí pochválil vlasy, pak blinkal a pak prý utekla. Mám brutálního sušáka, chci se napít, vážně chci, jenže v krku mám hrušku z ayahuascy. Celý včera bylo divné. Ester si odskočila do bankomatu a vrátila se z natrženými šaty. Vůbec nechápu, proč šla sama, měla tam tolik známých - nebo snad šla úmyslně na schůzku s násilníkem?! Nerozumím ženskému srdci, je tak zpěvavé a mnohomluvné a pak zas, když by mělo účtovat, jen mlčky trpí. Evelína se stěhuje ke klukovi, je to nějaký pojišťovák a má vlastní dům. Určitě s ním rok dva vydrží, vidím na ní zamilovanost. Pak se snad zas vrátí mezi nás, obyčejné chudáky. Alena přišla obrýlená. Skrývala pod okem monokla. Neptal jsem se, neboť je mi jasné, kdo ji to provedl. A ona se k němu pořád má jak fenka k páníčkovi. A když se nikdo nedívá, bulí pod rozkvetlou meduňkou. Poslední dobou mě strašně tísní takové to něco hrubé - tělo. Je to hodně nepříjemné, když si uvědomím, že nedokážu lítat. Když si uvědomuji gravitaci. A vím, že nepřežiju. Petr mi nabízí psilocybin za dvě kila, měl bych ho vyzkoušet. Od posledního sezení, kdy mi dal čáru za stovku, se mi zdá, že LSD ani DMT nejsou tvrdé drogy. Přijdou mi jak ze školky. Lidi, kteří je zavrhují, snad nikdy nezkusili ani češtinku. Stejně je to Kocourkov, žijeme vlastní divadlo, když mám hlad, tak se najím, když si chce střelit, tak si střelím, o nic nejde, závislý určitě nikdy nebudu. Cítím extra blaženost, když stojím poblíž Petra nebo Martina a oni tak poučeně rozkládají o nepopsatelné rozkoši heroinu.

Rehabilitace mysli

Právě když se mu upřeně zahleděla do sytě zelených očí, kdesi v dálce se začalo rozeznívat ohlušující vyzvánění. V té chvíli začali svatebčané panikařit. Vyjevené oči, těla, která se v bolestech kácela k zemi. Apokalypsa svatby! Brali roha stejně nesmyslně jako teenager pokoušející se opíchat nafukovací míč v temné komoře.

Rupá mi v kříži

Dívčí hrob. Jako tisíce mil ploch nezralé pšenice, které se vlní pod šedivou oblohou. Ptácí sedí ve tmě, fouká vítr, ne chladný, ne vlídný. Šestnáctiletá dívka zemřela u pole na předávkování spermatem. Skupina fotbalistů, vracejících se z tureckého soustředění, ji postupně znásilnilo a zalilo lávou chámu, jejíž nápor děvče neuneslo.

"Co-co-je to za ptáky?" zeptal se jeden z nich.