neděle 7. prosince 2014

Skoro miniové

Po letech vidím u téhož nástupiště spolužačku ze střední, už tehdy byla rajda, nyní vrhajíc uštvaný pohled, kolem úst jí hraje zlá vráska a peskuje neduživé, zádumčivé děcko. Vozíval jsem s ní tramvají číslo 1 třicet minut tam, třicet zpátky, než jsem ji den co den (kdy jsem byl ve škole, ergo spíš jednou týdně) vyprovodil k pojizdným schodům vedoucím k industriální zoně a jak se jako pírko spouštěla k zemi, pásl se na jejím zadku.
Janota píše něco jako, že takhle hloupě to s námi přece nekončí, někdo se přeci musel prosmýknout svírajícími se skalami času, někdo třeba jen docela malý, abychom na těchto pustých ostrovech už nikdy nezůstali sami.

Asi je to tak, že tam někde v temnotách, kde ohníčky opojení meskalinu hoří jak cizí světy, uviděl jsem v jediném okamžiku cestu do krajiny čiré radosti, kde úlomky nesdělitelného skládají se do mozaiky našeho bytí, kde setkání s anděly jsou i nadále možná a hlavně kde zázraky se dějí těm, kdo na ně stále jako malí Jardové věří.
Kdysi jsem býval závislý na té konkrétní změně vědomí, na peyotlu a klidně jsem šukal obstárlou italsko-rumunskou překupnici, jen abych ho měl stále dostatek, vozil ji k nám nějaký Indián, nejspíš slyšel na přízvisko Černý medvěd, který plynně mluvil snad všemi jazyky světa. Pohled na něj byl otřesný, vypadal jako posekaná louka.

Na peyotlu, kdy večerní slunce se uhnízdilo ve tvých vlasech, co dělat když klišé je nejpřesnějším opisem situace?, jsem se taky seznámil s Philem. Došel jsem až na samý konec a začínám se vracet do krajin, které jsem kdysi míjel lhostejně, v obráceném sledu. Propsychotropoval jsem se na druhou stranu, ale než se tak stalo, Phil, který vypadal nachlup stejně jako Sam Childers a snad jím i byl, neboť tak jako Sam měl neuvěřitelný náboj (sotva vlezl do místnosti, hned ho byla plná), mi ukázal, že abych z kaktusků něco měl, musím být především soustředěný, ne zpitý pod obraz. Že pravidelné pití odvaru z mučenky může kvalitativně povznést můj stav až k euforii. Co příšlo po vystřízlivění, bylo však víc než večerní vítr, než umanutost žen, co si lakují nehty jen proto, aby je měly barevné. Smutek, ano, smutek. Ale stejně bych ho ještě jednou chtěl prožít znovu.

sobota 6. prosince 2014

Llareggub - ale vážně

Šedě olověné, klidné nebe (na důkaz mám fotky) se nenadále přehouplo do tmy, je suchá mrazivá noc. Téměř odpočítávám vločky sněhu, které zdráhavě a dlouho víří, než se snesou k zemi. Dělníci z tramvajového parku a telefonistky z kanceláří se scházejí ve společném bistru. Všichni mají holínky nad kolena a kožené bundy. Jen já vězím v roztrhané mikině a černém flísovém džínu, špinavém od bahna.
Koukám na avenue, dolů po ulici se valí davy lidí, opravdové husté davy, tváře a tváře, zimníky a čepice, starci, ženy i děti, všichni táhnou do ulic za svým určením.
Podnikem se line popová sračka. Naproti mě usedá produktivní muž a v ruce drží mobil, esemeskuje. Pobrukuje si. Pak, v jeden docela bezvýznamný okamžik, se na mě kose podívá a zas skloní zrak. Zpěv z rádia se rozptýlil a zmlkl. Náhle je znovu slyšet chřupavý krok nesmírného davu po umrzlé dlažbě. Našpicuji uši a zastříhám jimi, tenhle reflex mi ještě nezakrněl. Slyším jednotvárnost hlasu číšnice. Vidím hanbu v jejích očích. Zvedá se od stolu, jako kdyby se chystala na křížovou cestu (a cítím, že má krámy).
Chtělo se mi posedět mlčky, pokusit se vrátit do toku myšlenek, kam jsem zabloudil, když jsem tu seděl naposledy. Což bylo přesně před třemi týdny. Popřemýšlet si, sestavit protest na život a pak se zas pokojně rozejít do své ubytovničky.
Jenže mi bránil hluk ulice. Ztratil jsem se ve zmatku. Vida, provinilá číšnice má padla (zamrdala si s kuchařem a bojí se svému mexickému umývačí nádobí sdělit tu novinu, ale udělá to, protože je ještě naivní mladá idealistka a miluje ho). A já sténám, protože úzkou uličkou se valí další dav, už ani nezastavuje na protějším chodníku, ale valí se hlava nehlava směrem ke mně.
Připomeňte mi, abych si dal zasklít dveře na balkón své mysli. Nebo je aspoň na zimu zamykal!

Ještě pár hodin a neděle, odpočet

"Ve jménu nekonečné pestrosti života, dejte pokoj s pravděpodobností," vybuchl zedník u komína. "Jistě jste nepovažoval za pravděpodobné, že vás dnes někdo navštíví, a prosím, jsem zde. Přišel jsem, uviděl jsem bednu s nápisem včelí vosk a považoval jsem za pravděpodobné, že tam ten vosk je, a vidíte, byly tam psí suchary. Takže vše je možné."

Pěkné Mikulášky přeji všem mým oblíbencům! Snad přežiju dnešek. Jestli jo, jakože mám problém se narovnat, tak budu mít tento week +-58 hodin.

čtvrtek 4. prosince 2014

Tah na bránu

Svatý, prorok, mudrc, zasvěcenec. Čtyři názvy pro jednoho maniaka. Odvozuje pokaždé svou autoritu z jiné autority. Vytváří však poměrně zajímavé prostředí. Kůl, tribuna, chýše a zvyk. Někdy si dokážeme, že lidi, kteří na nás působí dojmem jedné z těchto čtyř živočišných odrůd, jsou nebezpeční sobě i svému okolí.

Ale dneska tedy o něčem nosnějším, článek pro konspirátory, inspirace pochází od podivného starého patrona z mého rodného města, pana nebudu jmenovat. Víte, že na světě je tolik lidí, že kdybyste je všechny zavřeli do klece, vydrápali by si oči? Ale to asi všichni víte, pokud žijete v paneláku a máte sousedy. Méně známá je skutečnost, že vajíčka ženské pro reprodukci vydrží teplotu krve, kdežto mužské gamety, ty bičíky a podobné ocásky, nevydrží teplotu vyšší než 35 stupňů. Při teplotě 37 nebo kolik máte, se stávají neplodnými. Huxley intelektuál psával o zániku civilizace velmi poučeně. Co příroda spojila, člověk rozpojí. Představte si na okamžik, že byste se rodili (jen velmi ilustrativně řečeno) v inkubátorech po průměrně 82 kusech, a prosím nikoliv podobných, nýbrž totožných. V pocínované laboratoři, kde jsou rezervoáry na krev a odstředivá čerpadla s tekutinami nad placentou v pohybu. Kde jsou syntetické plíce a filtry pro odpadové zplodiny. Rodili ne jako dvojčata nebo trojčata, se všemi jejich podobnostmi, nikoliv - ale po kupách, od sedmdesáti do šestadevadesáti, to je vrchní hranice, 82 totožných jedinců. Matka nebo otec by neexistovali. Uměli by jen to, co jim přehraje video, co se do nich tak řečeno naháže. Prenatálně skrz stříkačky a různé skeny metaplodu by byl vštěpován odpor ke knihám a květinám. Na celý život by tak proti nim byli obrněni.
Vznikla by dokonalá firma brater a sester, menší továrna, kde by byli navlas stejně schopní jedinci - nebo spíš množenci.
Nač marnit čas věcmi, které nepřináší zisk? Navíc je nebezpečí, že by se nežádoucím způsobem mohl narušit reflex, k němuž byli vychováni. Tedy k práci. Pro blaho Organizace, pro Pořádek, pro Pokrok.
K čemu příroda? Petrklíče a krajina mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Takže na místě vědce, který rozhoduje, co je nejlepší pro Společnost, co asi rozhodne: odstraňte lásku k přírodě, ale nechte jim např. nutnost používat dopravní prostředky a sklon pěstovat sport. A oni budou jezdit do přírody, platit za dopravu a ještě platit za drahé nástroje pro sport. Predestinovat masy k odporu vůči přírodě, ale nechat je zbožňovat sport v přírodě, za kterým musí cestovat, které vyžaduje složité nářadí, samosebou drahé, to je přímo brilantní nápad. Ekonomické myšlení non plus ultra. Čistá věda. Úzus. Jak to na světě chodí.

Jaká je jaká, byla jaká bude

Její ústa malinová za dne, fialková tmavou stíněná za noci,
oči byly ten čas kosatcové ve dne a leknínové při měsíci,
její líce voskové v podvečeru a fréziové na slunci,
její prsy byly eukalyptové v živůtku a jasmínové v lázni.
A její pohlaví? Na louce kvetoucí lilie a v prostěradlech přezrálý angrešt,
vím to, ač ji ještě nikdo nikdy nepolíbil.
Podle Hrabala

Jinak jsem strašně unavený. Typ z fachu říká: tak to wystarczy, my nie będziemy tu mieszkać, škoda, že někdo jiný jo.

středa 3. prosince 2014

Žitná

Dobré, jdu si koupit žrádlo, nechce se mi dojídat hnijící zelenomodrý chleba. A pak úvahoverše na volné téma, něco na způsob mýtu o Sisyfovi. Je 17:49, se štěstím za hodku začnu.

Víte, jak je to s láskou. Kdyby stačilo jen milovat, vše by bylo přílíš jednoduché. Víme dobře, že čím víc milujeme, tím víc se v nás upevňuje absurdno. Don Juan a jeho vžité zaškatulkování, že byl holkař proto, že ženami pohrdal nebo je prostě nemiloval, je směšně zavádějící. Víme přece dobře, že bloud hledající lásku nemá u žen žádný úspěch.
Musel ženy milovat s týmž zápalem pokaždé znovu a znovu, aby uplatil svůj dar lásky a jejího neustálého probádávání.
Ženy si myslely, že mu přináší něco, co do té doby nezažil. Ačkoliv je nabíledni, že se všechny pletou a když přijde jedna z nich a volá: "Hle, konečně jsem ti dala lásku," překvapí ještě někoho, že je to zvolání Juanovi k smíchu?
"Konečně? To sotva. Jen ještě jednou," vece na to. Nebo něco takového.

Proč by měl člověk milovat jen vzácně, jednou za život nebo prostě ojediněle, aby mohl milovat silně?
Vím, že jsem miloval spoustu holek, některé z nich byly pořádné smažky na háčku a v té kebuli toho taky moc neměly, ale miloval jsem je, jak neupřímněji jsem uměl. Jednu samozřejmě nejvíc, Osudovou, téhle nemoci už se, jak se zdá, do smrti nezbavím.

Byl Don Juan smutný? Těžko. Dost o tom pochybuji. Smutní jsou jen lidé, kteří nevědí a nebo doufají, nebo obojí. Juan mohl být smutný v době učednické, kdy ještě doufal, ale později asi sotva. Je jako nenapodobitelný mistr umělec, který zná své meze a nikdy je nepřekračuje, jeho duch se usazuje v čase fyzického působení a upomíná na samozřejmost, která je ostatním nedosažitelná. Těžko být smutný, když poblíž ženy dosahuje uklidňující chuť jedinečného vědění. Pach těl je pořád nejsilnější stimulant energie, který člověk zná. Rozhodně neopouští krásnou ženu proto, že ho nepřitahuje. Krásná baba je vždy žádoucí. Touží ale po jiné, to je rozdíl.

Camus říká, že snažit se vidět v Juanovi člověka, odchovaného Kazatelem, je balamucení. Nic pro něj není marností, leda naděje na jiný život. Dokazuje to, protože o něj hraje se samým nebem. Nic mu není vzdálenější než lítost nad touhou ztracenou v radovánkách - ta se hodí k impotentům. Nebo k Faustovi, který v Boha věřil natolik, že se zaprodal ďáblu...
Don Juan je dost jednoduchý chlap. Mají ho za slabocha a podvodníka. Co přijde po smrti, je pro něj vedlejší, důležité je teď žít. Pro toho, kdo umí žít, je všechno malicherné. A nikdo to neumí líp než on.

Pro ostatní, kdo tak žít neumí: život jako dlouhý sled dní, život, který neuspokojuje, který by hned vyměnil za jiný, život, se kterým se obtížně smiřuje, v němž neumí odpouštět. Prostě život, jak ho mnozí znají.

úterý 2. prosince 2014

Na věčné časy

Tak doprkvančic, rok dva buď načnu s čistým štítem, což má být žert, mou pavézu už totiž žádný tvor nevyčistí, nebo bez váhání pálím, co tu zbylo od paběrek! Janičko, prosím, už bez připomínek! Možná Ti chybí výchova tak výtečného synka, jako jsem já, což má být vtip, protože já lidi kolem sebe vždycky a vždycky jenom ničil, a nebo už jsem v koncích - PROČ, ale lámeš mi srdce! Ještě slůvko o lžích a normálně to neunesu, jsem jen slabý chlap, a bez keců sejdeme se za pět let na novém bložíku, což má být taky vtip, protože já opravdu plánuji se po návratu domů upít (ve velkém stylu za hodně peněz)!
Tak jsi mě nahlodala, že odteďka raději hodlám psát básničky. A nebo věty i básně na střídačku či co, v každém případě samotná próza je nyní pro mě zatížena nevýslovnými rozpaky.
A nebo prostě budu simsalabim psát, co chceš číst a pak možná, možná odpadnou námitky.
Se mi zdá, že si přeješ číst něco dobrodružného a cestovatelského (na psychologii utáhneš jen psycholožky, normální baby chtějí jenom pozorné, ne nějaké Jungy!). Aby nám zas bylo patnáct let a abychom zas o té svatbě, která je zároveň pohřbem, funusem se vším všady, neboli lásce snili.

Láska je fena (volně inspirováno Bukem)

moje máti chrápe se sousedem
můj fotr hraje automaty ve Spolku
každou sobotu
po celý svůj život
se sešli na oběd a po obědě
si dali pusu na obě tváře

někde mezi nimi jsem sám a nudím se

a Jitka je na misii v Mexiku
a Ester vykuřuje v Místku
zbyla už jen jediná
má láska se zelenýma očima
hárající feny

Chléb

Také se nemůžete vynadívat na ožralé černé bordelmamás mlátící botou své svěřenkyně? Potkáte je uprostřed silnice mezi stovkami nablýskaných aut.