Požadovala po něm ukojení

Najednou sex

Snil o té chvíli půl roku. Co byl v base. Sotva vylezl před bránu, uviděl ji. Měla na nohou proplétané sandály, kolem hrdla jí zářily hnědé vlasy kurtizán. Oči měla modré, jasné... byla tak krásná, a dokonce ani nemluvila. Přiblížila se trochu nejistě, na rtech fixní úsměv. 

"Jsi tak krásná," zamumlal.
"Jaká jiná bych měla být?" usmála se.
Ukaž se, ať si tě prohlédnu," pokračoval.
"To ses mě ještě nenabažil? Prohlížíš si mě už pět minut."
"Dej mi trochu času." Roztřesenýma rukama si sáhl na prsa. To je neuvěřitelné. Jak mohla být tak dokonalá?

Nehty měla dokonalé jako lasturky, žádné švy, žádný kaz.
"Jak jsi krásná!"
"Démanty, co máš na hrdle, odkud jsou?"
"Tys mi dal k narozkám."
"Tkal ti vlasy nějaký kovový hmyz? Nejvýkonnější třidé tiskárna?!?"
"Ne, prostě jsem byla včera u kadeřnice, pač jsem zavřela podnik o něco dřív."

Pak ho teda posadila do svého Fiatu a odvezla si ho domů. Tam se týden milovali. Občas zapli televizi, aby byli v obraze. Například se dozvěděli, že právě probíhá festival filmů ve Varech. Oba měli rádi filmy, hlavně když byly mírně obscénní. Nahatá těla a růžová dilda, to oběma našim protagonistům připadalo výjimečné. Nebyli už pěšáci, pocestní, stopaři, nýbrž aktivní účastníci té řežničiny, toho mrdálu! Za velkými okny s rozevřenými žaluziemi se snášely husté vločky. Zajisté zmizí, než přijde poledne, ale zatím tam jsou, leží za velkými okny. Nezapomeňte, že ona pracovala v hospodě, a když ne tam, tak jako sekretářka. Měla k dispozici akta, anály. Teď je měla v posteli. Přelétala složky očima, jako by skoro neexistovaly. A bylo to tam: ta, co ho zažalovala, pracovala na jednom odboru na městě... 

"Můžeš se jí pomstít," zašvitořila.

Hleděl na ni z oblaku cigaretového dýmu. Ve výrazu jeho tváře četla potměšilost a pochyby.

Krajní meze

Chtěla si hrát na doktory, ale byla příliš stará na hry. Proto se raději nalíčila a šla s kámoškami do baru. Tam potkala v podroušeném stavu Jirku. Nebyl ani příliš mladý, ani příliš vhodný pro její účely, ale řekla si, proč to s ním nezkusit. Nesnášela koloušky a při představě, že tento během hrátek bude opakem kolouška, se jí rozjasnila líc. Dali pár koktejlů a noc se ježila příslibem mrdu. Jenže sotva se za sebou práskla dveřmi v bejváku, z Jirky se stal agresivní vetřelec. Myslela, že to bude normální tvrdý sex, ale spletla se, bylo to šílené, bylo to násilné a vůbec to nebylo podle pravidel. Ležela pak v prostěradlu zamuchlovaná jak přejetý mýval. Bolelo ji tělo, bolela ji kačka a cítila, jak ji po líčku stéká slza.

Vítr rozevlál jí vlasy do zlatých pramenů a  ona se smála. Líbali se a drželi se za ruce, vůbec nejedli. Četli si básně. Připadalo mu, že si vždycky četli básně. Tak to bylo ještě na podzim s Hugem. Jenže Hugo jí pak oznámil, že... věkový rozdíl mu velí.. najít si jinou, mladší. Tak hrozně ji to ranilo. Scéna byla k nesnesení živá. V zeleném parku, na lavičce. Zuřivost, zápas, pokud o zmlácení Huga... Další dny se probouzela v pláči. Ale po týdnu to nicméně přešlo. Malátně stále vstávala, ale v zrcadlech už se neviděla tak ošklivá. Byla to nešťastná chyba. Neví, o co přišel, říkala si. Už jí táhlo na devětadvacet. 

Měl pravdu, v údech začala cítit svůj věk. A řekla si, že si chce hrát na doktory. Tak se hezky vraťte k prvnímu odstavci a přečtete si ho, protože to je to, co se pak dělo. 

Bůhvíproč mě nenaplnila po samý okraj. Zatočila se mi hlava a z nosu se mi spustila krev...

Připomínala opičku

Blízkost alfasamce

Muži jsou tvorové primitivní, zarputilí a tupohlaví. Nejsou zrovna stvořeni k přemýšlení.

Vstoupila nahá

V pozdně osamělé ulici

 Nic jí nevycházelo podle představ. Se Zbyňkem už si neužívala. Byla jako královna v tichém domě hrůzy. Zamčená za třemi zámky, neustále ve stresu a po nocích popíjela bílé víno u televize, protože neměla sílu dělat nic zajímavějšího. Doufala, že ji nějaký junák vysvobodí z tohoto nedobrovolného věznění, ačkoliv už o tom pochybovala. Měla dvacet čtyři - v tom věku se její kámošky už dávno vdaly a začaly rodit děti. Ona jen seděla u dalšího dílu Doktora House a popíjela ten zničující Tramín. 

Neměla se tehdy nechat přesvědčit. Měla jít o dům dál, ne se vzdát nějakému Zbyňkovi. Zpočátku vypadal v pohodě, měl vlastní barák a slušně rozjetou hospodu. Jenže netrvalo dlouho a pochopila, že Zbyňka daleko víc zajímají kámoši, motorky a jachta a ona sloužila jen jako doplňek, se kterým se může ukazovat ve společnosti.

Kdyby byla trochu víc splachovací, proplakala by celé dny, slzy by zármutek z ukřivdění roznesly do příslušných kanálů. Jenže ona byla hrdá, a proto se v ní začala vzbouzet nenávist. Plánovala, že jej zabije. Smyslné dívky toto dělají. Často ani neutíkají s milenci, ale jdou samy, jako na vzdor.. a pak po zbytek svých dní plánují, jak zničí to lůno hnusu, se kterým musely po nějakou dobu žít.

Tichý lidumil mi ukradl hodinky, když jsem ležel na dlažbě

Pohled, který k ní vyslal, když se poprvé potkali v knajpě, jí zahoupal jako lehká mořská nemoc. Řekla si tehdy, že mu roztáhne. Proletěli oblakem šílenství, když si dávali do těla. Osvědčila svou houževnatost jako tvrdá dívka, která v životě mnoho dosáhne. První dva týdny to bylo fajn, pak se jí zmocnila netrpělivost. Viděla, jak pije víc, než je zdrávo a vypadá čím dál hůř. Udělala něco? Jako by viděla trhlinou v časoprostoru něco, co ještě nemohla vidět ani vědět. Ožíral se hůř než prasák, k dívkám, k jejím kamarádkám necítil lítost, tupil je a urážel a urážel i ji. Pochopila, že je ožrala, že je pravý, docela nezáludný alkoholik, který stáhne ke dnu i Atlantidu. A přece to s ním nevzdala. Řekla si, že vytrvá. Když porodila toto rozhodnutí, pojala zároveň ženskou představu, že bude potřebovat její pomoc.




A to byl počátek konce.

Byl totiž předrážděn její péčí a taky nudou, kterou zažíval při sexu s ní. Rozhovory s ní nestály za nic. Nevěděla nic o ceně rumu ani proč se vlastně řežou vojáčci v Afghánistánu.

"Přestaň s tím," navrhla, když ji nutil, aby mu vysvětlila, proč navlékli Saddámovi smyčku kolem hrdla, když to byl vlastně mesiáš.

Každého přece vábí, co je nesnadno uskutečnitelné a co by mohl skutečně mít, tím opovrhuje. Skutečnost obsahuje nesmyslnou touhu po neskutečném.

Pálilo ji u pahorku

Nesnášela, když se jí dotýkal tou nechutnou rukou, kterou se dotýkal vlasů té druhé. Byli spolu už dva roky, ale posledních 16 měsíců pro ni bylo strašných. Nedokázala z hlavy vypustit tu chvíli, kdy ho načapala, jak se líbá s Kamilou, její vlastní sestřenicí. Kamilka byla šestnáctiletá, nesmírně usměvavá a přítulná slečna, která studovala zahradnickou školu a on koneckonců měl jen o deset let víc. Měl stále nárok na to si užívat poupat mládí. Ale ona nemohla pochopit, jak jí to mohl udělat. Myslela, že má zcela jinou povahu. Že spolu postaví domek, porodí dítě (to musí zvládnout sama) a zařídí si fajnový život. Netušila, že Patrik je prohnilý od ocasu ke kosti a že jí takhle vrazí damascénskou broušenou ocel rovnou do útrob.

Procházeli se jednoho odpoledne po lese. A mezi stromy na pečlivě zastřiženými trávníku zahlédli jakýsi zámeček... Lovecký nebo milostný letohrádek z minulých dob. Rozeznali již z dálky věžičky, nosné klenutí atp., něčeho, co připomínalo zámeček a natěšeni šli mu vstříc, neboť pro ně, pro pár, který slavil zasnoubení, není nic hezčího než kde mít složit údy po náročné štrece.. Snad byl ze sedmnáctého, snad z osmnáctého století, každopádně byl starý a je oba svorně napadlo, že by tam mohli nahlédnout.

Každý by se na jejich místě zastavil a řekl by: ách. 

Byli teď blíže. A již rozeznávali přes stylová okna stěny plné knih. Tento byt a tento dům patřili někomu velmi vznešenému. Sítnice jejich oka se naplňovala rostoucím spěchem. Upoutala jejich pozornost, aby se na něj doslova upřela... a přeskakovala pak na další a další jednotlivosti, které v tomto pozoruhodném zámku tak bili do očí... člověk, který tam žil, mohl dělat jediné - nic. Protože člověk, který něco dělá, pravidelně, jako mraveneček, docílí vyššího svalového výkonu, než je výkon vzpěrače, který jednou za den zvedne dvě stě nebo tři sta na mrtvém tahu. Drobná všední práce přivede na svět ve svém společenském souhrnu mnohem víc energie než hrdinské činy.

To je ale fuk, důležité je, co ten slavný páreček dělal. Přišel blíž, otevřel dvířka a... světě, div se, bylo to tam krásné. Předsíň byla pohádková. Monika ale pořád nebyla naladěná na lásku. Bylo to tak: Patrik přišel asi před dvěma týdny domů tak, že byl úplně zřízen. Sešrotován, opil na kvadrát. Šaty na něm visela v cárech, měl i maličko rozbitou hlavu. Monika nechápala. Mají se přece již brzy ženit. Přiznal jí se slzami v očích, když leželi v posteli, že si ve stavu slabosti přivodil... milenku.  Udělala mu vášnivý výstup. Od té doby, čert už s Kamilkou, na tu zapomněla, ta ostatně teď studovala na Sorbonně, jí bylo mdlo. Ale tady ta nová, ta jí hnětla, nemohla na ní přestat myslet.

Scéna se změnila, vyšli ven na balkón. Viděli mnoho, celou širou krajinu, co se prostírala kolem hory Ostaše. Představovali si, co by se dělo, kdyby vyšplhali na nějaký skalní výčnělek... třeba by ji začalo pálit u pahorku... objímali se, smáli, snili. Proto neviděli vetřelce, který se přiblížil k ním zadem, když koukali na přírodu. Udeřil těžkým předmětem Patrika do týla tak, že ztratil rovnováhu, klesl a i když se otočil a snažil se vstát, sápat na útočníka a drápat do očí, za chvíli ztratil vědomí za vydatné pomoci bušení stále se zvětšujících pěstí. Monika nejdřív křičela, pak se začala bát, pak už nedutala.

Co to je blití?

Větřil nebezpečí, ale tohle nebezpečí nebylo z těch, které by hrozilo pomíjet. Podíval se na Jitku, na její štíhlou postavu, na bělostnou pleť... 
Přesto doufal, že to jednou pomine. Nemohl pochopit, že se zamiloval zrovna do ženy svého nejlepšího kámoše.

A pokud to uhodla, nehrozilo, že by jeho city opětovala. Nádherná socha. Vyrobená ze slonoviny. Hračka králů, neskutečná žena. Jitka. Jen samotná připomínka jejího jména ho bolela.

Jeho pohled nenápadně poputoval přes stůl až k Jitce a znovu si usrkl vína.

Zajíc v klobouku

Terezka se mění v Tereza

Co dělají všecky ženské nejčastěji? Umí se jen kadeřit, manikýrovat a líčit. Vlastnost, která je pro ně charakteristická? Hrabivost - jejich rozmarnost je spojena železným šroubem s hrabivostí... a touhou se ukázat!

Kalhotky v ústech

Nahá skejťačka

Zvláštní dívenka v kraťasech

Obludný kostel

Rande se chýlilo k začátku

Tichá baculka

Pozdní příchod

Touží po pevném stisku

Cucflek na bradavce

Vyspělá slečna

Přitažlivost promiskuitní dredařky

Znovu našel zalíbení v bývalce

Mrouskání

Tetelila se blahem

Komando koček

Konečně jsem se s ní sešel. Nasměrovala mě do židle, řekla ať si udělám pohodlí a takové ty kecy. 

Tak jsem si tam kecl a snažil se tvářit zaujatě. 

"Dáte si něco k pití, pane Holube?"

"Vodku s džusem, dík. A ať to má grády."

"Vodka došla a džus vlastně taky, omluvně se usmála."

"Tak teda nic."

"Jak si přejete. Já si vodu dám."

Vlastně jsem si ji pořádně neprohlédl. Slečna Poledníková měla něco přes čtyřicet a byla štíhlá jako proutek. Měla krátce střižené vlasy zformované do praktického účesu a studené, nečitelné oči. Málem mě začala vzrušovat. Neviděl jsem na ní žádné šperky, tedy až na snubní prsten. Byl to ten typ ženy, co si na sebe nikdy nevezme sukni a chodí pořád jenom v kalhotách a ještě k tomu vždycky v tlumených barvách. Byla stoicky klidná, vyrovnaná, to jsem viděl. Byla to žena, kterou jen tak něco nevyvede z rovnováhy. Kterou jen tak něco nezlomí. Přesto nepůsobila bezcitně. Uměla asi vycítit, co lidi pohání dopředu, jinak by tenhle džob nikdy nedělala, to jsem viděl taky.

Mezi námi nebyl žádný vztah, ani pracovní ne, viděl jsem ji asi potřetí, pokaždé jsme se předtím jen krátce pozdravili. Až do toho dne jsem její existenci prakticky nebral v potaz. Navzdory tomu jsem si začal uvědomovat, že ji asi obdivuji, přestože jsem nedovedl uhodnout, jestli je ten pocit vzájemný.

Začínala mě vzrušovat. Odešla k sekretáři ve vzdáleném rohu místnosti, na kterém stál džbán vychlazené vody. Jak artikulovala, bylo zkrátka nevšední, připomínal jsem si těch pár slov, které jsem dosud prohodili. Vzala jednu ze skleniček, vsypala trochu ledu, otočila se ke mně a asi váhala, zda se má napít, neboť se rozhostilo krátké, nepříjemné ticho. 

Možná že to nebylo až tak překvapivé. Živil jsem hledáním hajzlů a skrze svou práci jsem se s výchovnou poradkyní Poledníkovou seznámil. Dostal jsem se s ní do křížku v době, kdy pracovala jako asistentka na případu, při němž jsem málem přišel o život. Tehdy mě jeden chlápek, kterou jsem ne a ne najít, pobodal do břicha. Málem jsem na té ledové dlažbě zkapal. Nechal mě umírat v přítmí věžičky, na níž se zubil veselý chrlič. Nevím, zda mi tehdy osud přál či ne, ale našli mě a odvezli do nemocnice... vylízal jsem se z toho. Sice to trvalo tři týdny tam plus ještě dvě měsíce ve staré chatě, kterou mi zanechali rodiče v Prostějově, ale dostal jsem se z toho.

Možná jsem 

Ale i tak ji přítel vytrestal

Živoucí, duchovně nezávazné hmatatelné umělecké ztvárnění baví měšťanské masy, kdežto vášnivě bezvýhradné mládí dovede upoutat jen problematika; vy kočičky, co tu jste, jste bývaly problematické a bývaly jste bezvýhradné, jak jen může nějaká číča být!

Ostatně proto jste si nabrnkly Josefa. Učaroval vám svým přísným pohledem a rašícím knírkem. To vy jste za ním běhaly, když byl ve třeťáku na technice. Nevěděly jste, nemohly jste vědět ani tušit, že je to latentní masochista, psychopat. To jste si začaly pomalu uvědomovat asi až měsíc po tom, co jste mu podlehly. Začínalo to nenápadně. Šmíroval vás v mobilu. Začal parkovat před vaší tělocvičnou rumby. Chodil za vámi do nenápadně do kaváren, kde jste si domlouvaly tête-à-tête s kamarádkami a usedal daleko od vašeho stolu! Padl vám do oka, ucítily jste jeho kolínskou, i když byl desítky metrů od vás. Zaútočily jste na něj.

"Co tu děláš?"

"Nic, přišel jsem si vypít mokačíno. Co tu děláš ty?"

"Nic, taky jsem tu na kávu, tak čau doma."

"Čau."

Přišla s prosíkem

Těsno v kalhotkách

Muzika na plné koule