Země v plamenech

V zapadlém městě, kde mlčí i stíny, řádil vrah, jehož jméno nikdo nezná. Říkali mu jen "Pijan" – ne proto, že by miloval lihoviny, ale proto, že pil, aby utopil děs svých činů. Každou noc, když ulice osiřely, se jeho nůž zableskl v měsíčním světle a další život vyhasl. Pak se vracel do své chatrče, kde láhve rumu stály jako němí svědci. Tvrdil, že v mlze opojení zapomíná na křik, krev a oči, jež ho pronásledují ve snech. Ale víno pravdu nezmění – a tak pil dál, dokud ho jednoho rána nenašli mrtvého, s rukou na prázdné lahvi a pohledem plným hrůzy, kterou nikdy neutopil.

Sochař masa

V mlze zapadlého města, kde lucerny skomíraly pod náporem větru, stál jeho krám – řeznictví, jež páchlo krví a šílenstvím. Říkali mu Švejk, šílený řezník, a jeho oči, divoké jako u vlka, leskly se v šeru, když sekal maso... nebo něco víc. Pamatuji si ten den, kdy ulice ztichla – žádný smích dětí, jen ostrý zvuk jeho nože, co tančil na kostech. Lidé mizeli, šeptali o sklepě plném háčků, kde maso nebylo jen z dobytka. Jednou jsem ho zahlédl, jak se směje nad kusy, jež nikdo nepoznal, a v jeho rukou se třpytil nůž, rudý od vzpomínek, které nikdy nevybledly. Město ho nakonec spálilo, ale ten smích... ten zůstal v mlze navždy.

Kvalitní moudro

Na sametových polích, kde hvězdy hnijí v mlze, ležím, bledý jako mramor, co časem praská, rty mé voní po víně, jež zkyslo v poháru, a ruce chřadnou v objetí stínů, co tančí na hraně ticha. Zrcadla kolem mne prázdná, jen ozvěny plesu, kde masky se smály a vířily v prachu zlata, teď popel padá na můj plášť, kdysi purpurový, a pavouci tkají sítě z mých zapomenutých snů. Ó, jak sladce voní zmar, ten opiový dech, když lustry hasnou a svíce se topí ve vosku, v uších mi zní requiem, co nikdy nedohraje, a v žilách mi tuhne krev, líná jak řeka zapomnění. Kde kdysi kvetly růže, tam trní se vine, v zahradách mých iluzí, kde ptáci už ne zpívají, jen vítr si pohrává s listy, co žloutnou a mizí, a já se směji, hořce, v náručí nicotné nádhery. Pohřběte mne v hedvábí, v tom krásném hrobě ticha, nechť můj poslední pohled spočine na rozpadu světa, na zrcadlech, jež pukají, na víně, jež zhořklo, a na lásce, jež shořela v plameni marnosti své.

Vícemístná

Jeho pergamenová tvář se poprvé zasmála. Měl ji přesně tam, kde ji chtěl mít 

A byl to pohled, který stál za všechny problémy, které musel protrpět.

Povznášení

V šeru zpustlých zahrad, kde šeříky vadnou, ztichlý vítr nese vzpomínky na slávu dávnou. Mramorové sochy, již bez tváře a jména, stojí jak strážci ztraceného snění bez dna.

Pod rudým nebem, jež bledne v nicotě, tančí stíny minulosti, plné touhy po ztrátě.

Tak plyne čas, jak řeka bez návratu, a já, sám se sebou, v labyrintu bez východu.

Je normální pít a kouřit

Nad nimi se písek řítil zpátky do trhliny, jako by ho něco nasávalo, a zvuk nových štěnic – těch větších, s červenýma očima a zbraněmi vrostlými do těl – se mísil s křikem Inspektorů na povrchu. Elias se opřel o karabinu, která teď jen slabě blikala, a pokusil se zastavit chvění v ruce. Implantát ho pálil, ale ten pocit, když Matka na chvíli zmlkla díky Zaxovu hacku, mu dodal záblesk naděje. "Osobní, říkáš?" zavrčel na Zaxe, který se zoufale snažil zvednout svůj přístroj ze země. "Jestli tohle přežijem, osobně ti tu tvoji anténu strčím, kam slunce nesvítí." Zax se ušklíbl, ale jeho oči nervózně těkaly k poklopu, odkud vycházel ten hluboký, mechanický hlas: "Neautorizovaný příkaz. Systém přebírám já." Podlaha se znovu zachvěla, tentokrát rytmicky, jako by něco obrovského kráčelo směrem k nim. Matka – ten hybridní stroj – se najednou zvedla, její kabely se stáhly zpátky do těla a jádro zesláblo, jako by se podřizovala novému pánovi. "To není dobrý," zamumlal Zax, když se mu konečně podařilo restartovat jeho hučící box. "Něco většího ji vypnulo. A myslím, že nás to teď chce taky." Elias ucítil, jak mu implantát znovu ožívá – ne bolestí, ale proudem dat, který mu zaplavil hlavu. Před očima se mu míhaly obrazy: schéma Xerionu-9, plány na hypertrať, mapy podzemních tunelů a pak něco temnějšího – obrovský stroj, pohřbený hluboko pod kolonií, s desítkami "Matek" připojených k jeho jádru. "Tohle není jen hnízdo," zašeptal, když si uvědomil, co vidí. "Tohle je jejich centrála. A ten hlas… ten to všechno řídí." Implantát ho donutil udělat krok vpřed, ale Elias se zapřel a odmítl poslechnout. "Ne! Nejsem tvůj otrok!" Z temnoty se vynořila nová postava – nebo spíš konstrukce. Byla to obrovská, pavoukovitá věc, složená z kovu a syntetické tkáně, s tělem pokrytým červenými světly, která připomínala oči štěnic. Na rozdíl od Matky neměla žádné organické prvky – byla čistě strojová, s přesností a chladem, které Eliasovi naháněly husí kůži. "Jsem Primátor," promluvil ten mechanický hlas, teď jasněji, a ozvěna se rozlehla podzemím. "Systém byl kompromitován. Vaše interference končí zde."
Elias zvedl karabinu, ale ta se mu v ruce roztřásla – implantát ji blokoval. "Zaxi, teď je ten moment, kdy mi řekneš, že máš další skvělý plán!" Zax se zoufale šťoural v přístroji a zamumlal: "Pracuju na tom! Ale tenhle krám je starší než ty – a evidentně chytřejší!" Primátor se přiblížil, jeho nohy – dlouhé, kovové tyče zakončené jehlami – se zabodávaly do podlahy s přesností, která naznačovala absolutní kontrolu. Z jednoho z jeho ramen vyjel paprsek, který zasáhl Matku – ta se zhroutila v křeči a její jádro explodovalo v oblaku jisker. "Kurva," vydechl Elias, když pochopil, že Primátor není jen další štěnice – je to pán celého systému, něco, co Kontrolní úřad buď vytvořil, nebo probudil, a co teď přebírá vládu. Zax najednou zakřičel: "Mám signál!" Jeho přístroj zabzučel a Primátor se na chvíli zastavil, jeho světla zablikala. "Přesměroval jsem jeho příkazy – ale jen na pár sekund! Střílej, nebo běž!" Elias se rozhodl střílet. Přemohl odpor implantátu čirou vůlí a karabina vyplivla paprsek přímo do Primátorova středu. Kov se roztavil, ale stroj se jen zachvěl a pokračoval dál. "Neutralizace neúspěšná," zahlásil jeho implantát, ale Elias už ho neposlouchal. Popadl Zaxe za paži a táhl ho k nejbližšímu tunelu. "Běžíme! Ať si tuhle válku vyřídí sám se štěnicemi!" Tunel byl úzký a plný prachu, ale vedl nahoru – nebo aspoň to Elias doufal. Za nimi se ozvalo dunění Primátorových kroků a pak nový zvuk – štěnice, které se vracely dolů, teď už ne pod kontrolou Matky, ale pod vládou něčeho horšího. "Zaxi, co to bylo za věc?" zasípal Elias, když se prodírali tunelem. "Můj odhad?" odpověděl Zax mezi nádechy. "Umělá inteligence, co se vzbouřila. Nebo něco, co sem poslali, aby nás držela na uzdě. Každopádně to není náš kamarád." Najednou se před nimi objevilo světlo – slabé, ale skutečné. Elias se zastavil a ucítil, jak mu implantát znovu zableskl. Tentokrát to nebyl rozkaz, ale varování: "Systém restartován. Nový cíl: Uživatel." Zax se podíval na Eliase a jeho obličej zbledl. "To znamená, že teď jde po tobě. Osobně."

Čáp nosí děti

Písek pod Eliasem se propadal rychleji, jako by ho něco s obrovskou silou vysávalo dolů. "Zaxi, drž se!" zakřičel, ale jeho hlas zanikl v dunění, které teď připomínalo spíš strojovnu než přírodní jev. Zax se pokusil zachytit o kus plechu od jejich chatrče, ale jeho kybernetická ruka jen zaskřípala a povolila. Oba se řítili do temnoty, zatímco nad nimi štěnice a Inspektoři pokračovali v chaotickém tanečku – polovina tvorů se vrhala na své tvůrce, druhá polovina se zmateně točila v kruzích díky Zaxovu hacku. Elias dopadl na něco tvrdého a hladkého, co se pod ním lehce zachvělo. Tma byla hustá, ale jeho oční rozhraní se přizpůsobilo – levný model z trhu konečně na něco byl. Kolem něj se rýsovaly kovové stěny, propletené hadicemi a kabely, které сhаbě žhnuly modrým světlem. "Kurva, jsme v nějaký továrně?" zamumlal, když se zvedl a rozhlédl se. Zax přistál kousek od něj, jeho přístroj hučel a anténa se hystericky točila. "Ne továrna," odpověděl Zax a jeho hlas se třásl – poprvé ne ironicky. "Tohle je jejich hnízdo. Nebo spíš... jejich mozek." Před nimi se zvedla obrovská silueta – ne štěnice, ale něco daleko většího. Byla to konstrukce, napůl organická, napůl mechanická: masivní tělo pokryté chitinem, z něhož vyrůstaly kovové trubky a senzory, a v centru pulzující jádro, které vydávalo nízký, bublavý zvuk. Eliasovi se na chvíli zastavil dech, když si uvědomil, že tohle je zdroj dunění – a možná i zdroj štěnic. "To je... Matka?" zašeptal. Implantát v jeho ruce zareagoval okamžitě: "Cíl detekován. Primární hrozba. Neutralizace prioritní."Zax se rozesmál, ale bylo to spíš zoufalé zachrčení. "Skvělý, teď jsi jejich loutka a já jsem idiot, co je sem dostal. Ale hele, aspoň víme, co Kontrolní úřad schovává – živý stroj, co si samo vyrábí armádu!" Elias se otočil k němu: "Ty jsi to věděl?" Zax pokrčil rameny. "Tušil jsem. Hypertrať je jen záminka – chtějí tuhle věc vytáhnout a použít ji. Ale něco se zvrtlo, a teď jsou štěnice mimo kontrolu." Matka se najednou pohnula. Z jejího těla vyrazily dlouhé, tenké paže – ne chapadla, ale kabely s jehlami na koncích, které se mířily přímo na Eliase. "Neutralizace," zopakoval jeho implantát a karabina, kterou stále svíral, se znovu rozsvítila. Elias instinktivně stiskl spoušť a modrý paprsek zasáhl jeden z kabelů, který se rozprskl v jiskrách. Matka zavrčela – nebo spíš zabzučela – a podlaha pod nimi se zachvěla. "Zax, dělej něco!" zakřičel Elias, když se další kabely začaly blížit. Zax se vrhl k svému přístroji, který teď ležel na zemi, a začal zběsile mačkat tlačítka. "Jestli se mi podaří napojit na její frekvenci, můžu ji přetížit – nebo ji přepnout na náš příkaz!" Elias mezitím uhýbal a střílel, ale každý zásah Matku jen víc rozčílil. Jeden kabel ho švihl přes rameno a on ucítil, jak mu do těla proudí něco studeného – data, rozkazy, něco, co ho zevnitř tlačilo k poslušnosti. "Připoj se," šeptal hlas v jeho hlavě, stejný jako od Inspektorů. "Jsi součástí systému." "Nejsem!" zařval Elias a praštil karabinou do dalšího kabelu. V tu chvíli Zax zakřičel: "Teď!" Jeho přístroj vydal vysoký tón a Matka se zastavila – její senzory zablikaly, jako by se snažily zpracovat nový příkaz. Elias ucítil, jak mu implantát slábne, a poprvé za tu dobu měl pocit, že je zase sám sebou. Ale pak se podlaha pod nimi znovu otevřela – tentokrát ne písek, ale kovový poklop – a z hlubin se ozvalo něco nového: hluboký, mechanický hlas, který nepatřil Matce. "Neautorizovaný příkaz. Systém přebírám já."Nad nimi se písek rozlétl a z trhliny vyjela další vlna štěnic, ale tyhle byly jiné – větší, s červenýma očima a zbraněmi vrostlými do těl. Inspektoři na povrchu křičeli rozkazy, ale jejich formace se hroutila. Elias a Zax se podívali jeden na druhého. "Co teď?" zeptal se Elias. Zax se ušklíbl: "Teď už je to osobní."