Beton paneláků Byt zarostlý prachem
propadá se světlo monitor je černý
Sundávám si sluchátka Notifikace ticho
oblétají prázdno v kruhu
Poslouchám jak zní
Mé chaty ještě nejsou aktivní
Přátelé mí online ať jsou kdekoliv
bez konce mi svítí zelené tečky
kolem avatara jako dřív
Jak svítí věčně co jsem živ
Algoritmus žene feedem pixelové mraky
Nadarmo noc status v offline zhasíná
Jak už bych je četl Povědomá jména
Algoritmus mezi námi
Velká hladina
Ten fosforeskující proud stories už ráno
větří z notifikací
V hlubokém tichu режиmu letadlo
vzácně potkáš někoho real
Emoji srdíček plné naše chaty
Bluetooth sluchátka host uší našich
V playlistech Spotify klikatí se únava
AI suggestions tichý doprovod
Swipuješ Scrolluješ kam algoritmus chce
Bližší se zdáš Autentičtější protože
co uploadoval jsi nevrací se zpátky
a s tím co bylo další content utvoříš
Večírky v Karlíně už neměly tu jiskru co dřív. Elena seděla na terase loftu a sledovala, jak se mladí copywriteři a produktoví manažeři shromažďují kolem DJ pultu, jejich smích zněl dutě přes dunění techna. Někdo otevřel další láhev prosecca.
"Pamatuješ si Tomáše?" zeptala se jí Kristýna, zatímco si zapalovala cigaretu. "Ten tvůj z Berghain výletu?"
Elena si pamatovala. Samozřejmě že si pamatovala. Tomáš měl dar činit věci důležitými pouze svou přítomností, jako by jeho pozornost byla měna, která všechno zhodnocovala. Tančili tehdy do rána a on jí vyprávěl o své vizi udělat z Prahy druhý Amsterdam, a ona mu věřila, protože tehdy se zdálo, že všechno je možné, že stačí jen chtít dostatečně intenzivně.
"Je zpátky v Brně," řekla Kristýna. "Dělá něco s konzultacemi pro municipality. Viděla jsem ho na Stories, jak jede na kole podél Svratky."
Elena přikývla a popíjela svůj drink. Věděla, že když o něm přemýšlí, nepřemýšlí o něm samotném, ale o verzi sebe, která s ním byla. O dívce, která ještě věřila, že Praha je začátek něčeho, ne jen místo, kde se lidé zastaví na cestě jinam.
Po rozchodu komunikovali Michaela s Jakubem přes aplikace. Sdíleli kalendář kvůli střídavé péči a občas si psali o platbách za kroužky. Kdykoli řekla, a říkala to často svým přátelům u vína: "Milovala jsem Jakuba a byla to nejlepší léta," odpovídal jí nový přítel Marco, designér z Milána: "Ovšem že milovala - proč by to mělo být jinak?"
Jakub si otevřel v Praze coworkingový prostor pro startupy, ale zřejmě ho trh nepřijal. Michaela se nedověděla proč, investoři mlčeli, ale za několik měsíců viděla na LinkedInu, že pracuje v Pardubicích jako freelance consultant a ještě později byl v Olomouci a dělal tam webové stránky pro malé firmy. O jeho životě tam se náhodou dozvěděla víc než o životě jinde: chodil prý denně běhat kolem pevnosti, na kavárny chodily za ním prý studentky filozofie obdivovat jeho MacBook a na Notion workspace měl prý vždycky desítky záložek s rozpracovaným podcastem o umělé inteligenci, o němž všem říkal, že je téměř hotový k spuštění. Říkalo se o něm, že má zajímavé názory, a jednou na meetupu o kryptoměnách měl působivou prezentaci o decentralizaci, ale zapletl se s nějakou influencerkou, co propagovala udržitelnou módu, a dostal se také do konfliktu ohledně autorských práv k nějakému open-source projektu, tak se tedy z Olomouce odstěhoval.
Po rozvodu zůstával Martin s Lucií v kontaktu. Volali si kvůli jejich dcerám a občas vyměnili pár slov o domě na venkově. Kdykoli řekla, a říkala to často: "Byl to dobrý člověk a věřím, že je jím stále," odpovídal jí její nový muž Pavel: "Samozřejmě že byl - proč by také nebyl?"
Martin si otevřel v Brně vlastní architektonickou kancelář, ale zřejmě to nešlo podle představ. Lucie se nedověděla, co přesně se pokazilo, ale za půl roku uslyšela, že pracuje v Jihlavě pro městský úřad a navrhuje tam autobusové zastávky a později byl v Třebíči a dělal tam totéž. O jeho životě tam se náhodou dověděla víc než o životě jinde: chodil prý hodně do hospod, mladší kolegyně ho prý rády poslouchaly a na stole v kanceláři měl prý vždycky rozložené velké plány, o nichž se vědělo, že je to zásadní projekt kulturního centra, už téměř hotový. Říkalo se o něm, že dokáže být vtipný, a jednou na městském zastupitelstvu měl dobrý proslov o veřejných prostorech, ale zapletl se s nějakou úřednicí z matriky a dostal se také do sporu ohledně nějaké zakázky na školní hřiště, tak se tedy z Třebíče odstěhoval.
