pondělí 31. března 2025

Souboj

V malebném městečku uprostřed lesů žil muž jménem Karel, který měl neobvyklou zálibu – sbíral housenky. Od dětství ho fascinovaly jejich pestré barvy, pomalé pohyby a proměna v motýly. Začalo to nevinně: jako malý chlapec si housenky nosil domů v krabičkách a pečlivě je pozoroval. Postupem času se však jeho záliba změnila v posedlost. Karel trávil každý den v lese, loukách či zahradách, hledaje nové druhy housenek. Jeho dům se proměnil v muzeum plné skleněných nádob, kde se hemžily stovky těchto tvorů. Přátelé a rodina ho varovali, že jeho vášeň přesahuje zdravou míru, ale Karel je neposlouchal. "Housenky jsou dokonalé," říkával s šíleným leskem v očích. Každá je jedinečná, každá má svůj příběh. Jeho mysl však začala pod tíhou této obsesi praskat. Jednoho dne, když se procházel městem, začal housenky vidět všude – na lidech, na stromech, dokonce i na svém talíři místo jídla. Křičel na kolemjdoucí, že mají housenky na hlavách, a utíkal před imaginárními roji, které ho pronásledovaly. Vesničané ho s lítostí sledovali, jak se z kdysi milého muže stal blázen, který ve všem vidí jen své milované housenky. Karlův příběh je smutnou připomínkou toho, jak i nevinná záliba může přerůst v posedlost, která zničí mysl. Dodnes se v městečku vypráví, že v noci, když je měsíc v úplňku, lze v lese slyšet jeho šílený smích, jak volá na housenky, které už dávno nejsou.

Čas se jí vyhýbal

Vědci z Nanyang Technological University v Singapuru nedávno představili průlom, který by mohl změnit budoucnost cestování i technologií. Vyvinuli ultra tenká polovodičová vlákna, která lze vetkat do tkanin a proměnit je v chytré nositelné elektronické zařízení. Tato vlákna však mají potenciál daleko větší – podle některých teoretických studií by mohla být klíčem k dosažení rychlostí až pětiny rychlosti světla, tedy přibližně 60 000 km/s. Rychlost světla, 299 792 458 m/s, je podle Einsteinovy teorie relativity považována za nepřekročitelnou hranici. Nicméně vědci zkoumají způsoby, jak tuto hranici obejít, například manipulací s prostoročasem nebo využitím nových materiálů. Ultra tenká vlákna, která singapurští vědci vytvořili, jsou vyrobena z materiálů jako křemík a germanium, pečlivě vybraných pro jejich elektrické a optoelektronické vlastnosti. Tato vlákna jsou nejen flexibilní a odolná, ale také schopná přenášet světlo s minimálními ztrátami, což by mohlo umožnit přenos energie a informací na obrovské vzdálenosti. Představa cestování rychlostí pětiny světla otevírá dveře k revoluci v kosmickém výzkumu. Například cesta k nejbližší hvězdě, Proximě Centauri, vzdálené 4,26 světelných let, by trvala pouze 21 let místo tisíciletí, která by byla potřeba s dnešními technologiemi. Taková rychlost by mohla být dosažena díky novým metodám pohonu, které by využily tato vlákna k přenosu obrovského množství energie potřebné k pohybu kosmické lodi.

neděle 30. března 2025

Veliké tajemství, kterému říkáme smrt

Od útlého věku byl Adam jiný. Zatímco jeho vrstevníci si hráli na hřišti, on trávil čas v zaprášených knihovnách, hltající staré svitky a zakázané texty. Smrt ho fascinovala – ne jako konec, ale jako tajemství, které čeká na odhalení. S každým rokem se jeho posedlost prohlubovala. Zkoumal starověké rituály, učil se jazyky mrtvých civilizací a experimentoval s temnými obřady. V opuštěném domě na okraji města vytvořil své vlastní svatyně, kde se pokoušel proniknout závojem mezi světem živých a říší stínů. První pokus o vyvolání démona skončil neúspěchem – jen šepoty v temnotě a nejasné stíny na stěnách. Ale Adam se nevzdal. Roky praxe, krevní oběti a nekonečné studium ho přivedly k okamžiku, kdy se závoj konečně pohnul. V chladném sklepení, obklopen pentagramy a svícemi, se z temnoty vynořila bytost – vysoká, rohatá, s očima planoucíma jako uhlíky.

"Proč mě voláš, smrtelníku" zazněl hlas, který zněl jako ozvěna tisíců prokletých duší.

Adam se usmál. "Chci poznat, co se skrývá za smrtí. A chci moc."

Démon se zasmál. "Moc vždy něco stojí. Jsi ochoten zaplatit cenu?"

Od té noci už Adama nikdo nikdy neviděl. Ale ve městě se šeptá, že někdy, v hluboké noci, je slyšet jeho hlas – šeptající slova, která lidem mrazí krev v žilách. A v temnotě se občas mihne pár rudě zářících očí.

sobota 29. března 2025

Ta věc musela vzniknout

Bylo to přesně sedm minut do půlnoci, když si ke mně na bar v poloprázdné hospodě přisedl kluk, kterému nemohlo být víc než osmnáct. Měl rozcuchané vlasy, sebevědomý úsměv a v očích jiskru člověka, který si o sobě myslí víc, než by měl. "Sedm minut," řekl a ukázal mi na hodinky. "Za tu dobu ti dokážu, že umím okouzlit jakoukoli holku na světě." Povytáhl jsem obočí. "Zajímavé. A co když tě během těch sedmi minut někdo odmítne?" Usmál se. "To se nestane." Mávnul na servírku. Byla to pohledná brunetka, očividně unavená po celém dni, a už předtím nám dvakrát řekla, že zavírají. Kluk se k ní naklonil, oči doširoka otevřené, výraz naprosto soustředěný." Promiň, že tě ještě zdržuju," začal tichým, téměř spikleneckým hlasem. "Ale musím se tě zeptat. Stalo se ti někdy, že jsi potkala někoho a hned věděla, že ho chceš poznat víc?" Servírka se zarazila. "No… asi párkrát?" "A právě teď to cítíš taky, viď?" pousmál se. Otočila oči v sloup. "To vážně zkoušíš na každou holku?" "Jen na ty, které si to zaslouží." Zasmála se. Skutečně se zasmála. A najednou se už nezdála tak unavená." No dobře," řekla. "A co když řeknu, že ne?" Kluk pokrčil rameny. "Pak se omluvím, zaplatím a půjdu. Ale jestli chceš důkaz, že říkáš ne jen naoko, pak mi stačí jedna otázka." "Jaká?" Naklonil se k ní blíž. "Kdybych teď odešel… litovala bys aspoň trochu, že jsme si nepovídali déle?" Na chvíli bylo ticho. Servírka se podívala na mě, jako by očekávala, že se do toho vložím. Ale já jen sledoval. Pak si povzdychla a zakroutila hlavou. "Ty jsi tak otravnej." "Ale?" "A možná trochu okouzlující," připustila. "Ale to ještě nic neznamená." Kluk se podíval na hodinky. "Zbývá mi minuta. Chceš si mě vyzkoušet? Vsadím se, že jestli mi dáš další tři, řekneš mi své číslo." Chvíli váhala, ale pak se zasmála a zavrtěla hlavou. "Neříkám, že bych si s tebou ještě chvíli nepovídala… ale to číslo ti nedám." "Takže poloviční úspěch?" podíval se na mě." Možná spíš částečné odmítnutí." Zamyslel se a pak pokrčil rameny. "No jo, ale na to se historie ptát nebude." Zvedl se, zaplatil a s pobaveným výrazem odešel do noci. Servírka se za ním dívala déle, než by musela. Otočila se ke mně. "Tak co myslíš?" Dopil jsem pivo a usmál se. "Možná měl pravdu. Skoro."