Příběh je potřísněn potem a fata morganou, zrozený tam, kde se zdá, že samotná poušť dýchá skrz plátěné zdi.
V Al-Sarifu je slunce bílým kovářem, který tepe oblohu do čepele. Pod ním vojáci sní o stínu; Kaelen sní o otvorech – mezerách v strážních řadách, jemných okamžicích mezi údery srdce. Říkají mu zvěd; on sám si říká ticho.
Ale ticho má dvojníka. Na tyči stanu visí pergamen: „Šepot Stínové říše“, jehož jméno se vyslovuje jen s mrazením. Portrét hledí na Kaelena jako budoucnost již vyčerpaná. Jednoho spáleného poledne spatří potlučený rekrut – stále ochutnávající kletby svého kapitána – tvář, tasí ocel a svět se naklání.
Řetězy. Tma. Rezavý smích železných dveří.
Pak čarodějnictví: relikvie jako černá perla přitisknutá k Kaelenovi snícím ústům.
Když se probudí, jeho vlastní odraz pokrčí rameny: *Nikdy jsem tě nepotkal.*
Jeho jméno bylo vymazáno ze všech jazyků; jeho tvář je pas, prapor a rozkaz – a přesto nic z toho mu nepatří. Zůstává jen vzpomínka, svíčka zastřená proti větru každého oka, které se setká s jeho a spatří cizince.
Uniká do mapy nikam – napsané obchodníkem, jehož komplimenty kapou jako medové dýky. Pergamen je labyrint lží: hedvábné cesty, které se proplétají do sebe, hory, které se za soumraku rýsují vyšší než za úsvitu. Šestinohý bazilišek z vysokých dun – sluncem lesklé šupiny, jed zpívající v hrdle – ho pronásleduje průsmykem, kde kameny samy dýchají horkem. Předbíhá smrt, protože už jednou zemřel: smrt pojmenovaných.
Na nadiru falešné stezky čeká Lyra – dětství vyryté v prohlubni klíční kosti, nyní na sobě má vydírání jako sametový náhrdelník. Mistr padouch drží vodítko; ona špehuje skrz slzy. Jejich objetí je jako prasklý zvon – sladké, ale rezonance je lítostná.
Blíží se Festival zářícího měsíce: maškaráda, kde masky jsou tvářemi a tváře jsou platidlem. Pod městem starobylé žaláře chrlí dým z pochodní a plánované hromy. Společně se proplétají jeho temnými chodbami a vyhýbají se pasti, která se otevírá nahoru i dolů – podlaha se mění v propast, strop se stává tesákem.
Nad zemí bojují dvě rady o Kaelenovo ucho:
Náčelník větrem zjizvených dun – hlas jako kožené bubny – nabízí legie, ocel, útok východu slunce.
Čarodějka – oči odrážející zítřky, které se již staly – nabízí sigilie, šeptané runy, čepel měsíčního světla proklouznutou mezi okamžiky.
Sevření jedné ruky znamená amputaci druhé. Zatímco váhá, důvěryhodný úsměv se rozepne a odhalí rudou kůži zrady.
V zapomenuté chodbě paláce se měsíční svit dotýká starobylého arrasu. Vyobrazený tkaný vezír nese Kaelenovy lícní kosti, v očích je stejný pocit váhání. Minulý život, nebo budoucí duch? Gobelín šeptá: *Opatrnost kdysi zapečetila hrob království.*
Noc festivalu přichází jako páv v plamenech. Hudba kape z balkonů; spiklenci se pobíhají pod lakem. V trůnním sále – celém alabastru a horečnaté fresce – vystupuje Kaelen vpřed s jeho znovuzískanou tváří.
Pán padouch se tyčí, kolos vypůjčené hrůzy – dokud Kaelen nepronese jedinou slabiku, která je otvírákem nočních můr. Iluze se složí jako mokré hedvábí a odhalí třesoucího se malého mužíčka svírajícího Hůl dunících ozvěn, nyní chraplavou. Smích se odráží; božstvo se hroutí.
Ocel zpívá. Jiskry rozsévají souhvězdí na mramor. Zafar, úslužný vezír, objeví rychlost zbabělosti a odchází z jeviště vlevo, zanechávajíc po sobě jen vůni spáleného parfému.
Honička – skrz gobelíny vyzdobené síně provoněné růžovým olejem a zradou, přes měsíčně zalité střechy, kde prádlo praská jako vlajky kapitulace. Čarodějův plášť se zamotává o rohy chrliče; osud ho konečně spoutá u fontány, kde zlatá rybka z úst vydává tiché překvapení.
Portál uzavřen. Invaze mrtvá.
Kaelen stojí mezi odrazy: muž, kterým byl, vezír, kterým byl, šepot, za který si ho mylně pletli. Zvedá nyní svíčku paměti výš – žádný štít proti větru, ale lucerna strčená do tmy, do které se kdysi bál vstoupit.
Odvaha, lstivost a prostá dravost být znám – sám sebou, když nikým jiným – vyhrály válku bez jediného praporu.
V dálce úsvit rozbaluje pergamen nenapsaných jmen. Jeho je první slovo na něm.
Žádné komentáře:
Okomentovat