Úsvit se rozlil nad údolím jako bledý med, když se ozvalo první cvrlikání. Přicházelo z javoru bezového na okraji louky – jediný, nejistý tón, který se chvěl v chladném vzduchu, jako by zkoušel, zda den skutečně nastal.
Pak odpověděli ostatní. Trylek z hlohu, pískání ze střechy, jasná kaskáda z šeříkového keře. Každý pták přidal svou vlastní slabiku k rostoucímu sboru: vrabci ve staccatových čárkách, červenky v tekutých větách, osamělý drozd s odstavcem stříbrných čárek a středníků, kterým naslouchala celá obloha.
Malá Mara, stále bosá v noční košili, se po špičkách proplétala rosou nasáklou trávou k plotu, kde se třásl mladý střízlík. Jeho křídlo viselo v nesprávném úhlu; noční bouře ho nechala uvíznout na mrtvém bodě. Mara si sepnula ruce, něžná jako kolébka, a zvedla ptáka, aby viděl východ slunce. Kolem ní cvrlikání ztichlo, stalo se ostražitým. Dokonce i vánek utichl.
Střízlík se nadechl a zkusil svůj hlas. Z Mariných dlaní se ozvalo jediné, praskavé cvrlikání – napůl otázka, napůl slib. Javor odpověděl. Hloh odpověděl. Každý pták v údolí odpověděl a vpletl malou zlomenou notu do tkaniny své hymny, dokud se netřpytila jako zašitá nit. Střízlíkovo srdce bilo rychleji; jeho zdravé křídlo se zatřepotalo. Když Mara rozevřela prsty, vzneslo se do vzduchu, stále nejisté, ale unášené sborem, a zmizelo v zářivých listech.
Ptáci nepřestávali zpívat. Zpívali slunce výš, zpívali rosu páře, zpívali údolí probuzené. A někde v jasném zmatku zvuků si Mara myslela, že stále dokáže rozeznat to jediné malé cvrlikání, které bylo zlomeninou – teď zahojenou, teď celou – tlukoucí uprostřed rána jako druhé srdce.
Žádné komentáře:
Okomentovat