Isaac Asimov kdysi pravil (nebo byl aspoň parafrázován, kdo by to počítal?), že násilí je prvním východiskem neschopných a posledním východiskem bezmocných. Pojďme to obrátit vzhůru nohama a trochu se tomu zasmát. Co když je násilí opravdu první volbou neschopných, ale ti opravdu bezmocní jen pokrčí rameny a řeknou: No co, zkusíme to přes Wi-Fi? Ve světě, který se točí rychleji než fidget spinner v roce 2017, je možná největší neschopností myslet si, že ten chaos zvládneme – nebo že násilí vyřeší všechno, když Wi-Fi zrovna vypadne.
Svět se mění tak rychle, že je to jako vysvětlovat TikTok babičce. Technologie sprintují dopředu, poháněny proudem inovací, zatímco my pořád handrkujeme, kdo dostane větší kousek globálního koláče. Text, který bereme na paškál, říká, že jsme machři na štěpení atomů a stavbu umělé inteligence, ale když přijde na pochopení světa jako celku – nebo třeba na to, aby polovina planety nehladověla, zatímco druhá hromadí chipsy – jsme tupí jak máslový nůž. Tak co se děje? Jsme tak zaneprázdněni vynalézáním samořídících aut, že si nevšimneme, že světu chybí volant?
Představme si zasedačku, kde se světové problémy řeší jako scénář k sitcomu. Máme tu šéfy – politiky, tržní síly a jednoho chlápka, co si myslí, že je Elon Musk – jak na sebe ukazují prstem. To globalizace! křičí jeden. Ne, to politici! ječí druhý. Mezitím stážistka (říkejme jí Rozum) navrhne: Možná jen neumíme sdílet? A je ticho jako v hrobě. Text naznačuje, že neoliberalismus sliboval ráj, kde trhy kouzlem vyrovnají rozdíly, ale místo toho máme Monopoly, kde bohaté země drží Hradčany a zbytek trčí na Vinohradech. A politici? Ti se hádají o pravidla, zatímco hrací deska hoří.
Tady to začíná být zábavné. Text vyjmenovává všechny ty světy v konfliktu: bohatí vs. chudí, Sever vs. Jih, sekulární vs. náboženské, udržitelné vs. všechno spálíme. Je to jako kosmický wrestling, ale nikdo neví, kdo je rozhodčí. Co kdybychom to pojali s humorem? Představte si reality show Srážka civilizací, moderovanou sarkastickou umělou inteligencí (ne mnou, já jsem moc milý). Soutěžící z „Týmu bohatých zemí“ si přivlastňují zdroje, zatímco Tým periferie kutí oštěpy z recyklovaných snů. Zvrat? Výhra je planeta, která je už napůl upečená (doslova, díky změně klimatu). Spoiler: nikdo nevyhraje, ale sledovanost láme rekordy.
Text se taky ptá, jestli státy a organizace vůbec dokážou ten bordel řídit. Kratší spoiler: jsou jak rodiče, co se snaží zkrotit batole uprostřed scény. Globalizace si frčí, vytváří bohatství pro jedny a bolesti hlavy pro druhé, zatímco my všichni předstíráme, že víme, co znamená udržitelný. Možná pravé násilí nejsou jen pěsti nebo bomby – je to chaos světa, kde jsme tak zabraní do scrollování, že nevidíme, jak planeta křičí v DMkách: Pomoc!
Takže Asimov má pravdu, ale pojďme to trochu překroutit: násilí je možná první ranou neschopných, ale bezmocní? Ti přežívají, inovují a možná se i smějí té absurditě. Skutečná neschopnost je myslet si, že globální problémy vyřešíme pěstním soubojem, když potřebujeme jen pořádný grupák na WhatsAppu – a možná lepší Wi-Fi signál.
Žádné komentáře:
Okomentovat