Čistý zájem o jeskyňky

Tělíčko v tangách

Ven a dál v ty širé kraje duše má zas vzhlédnout touží,
vlaštovka kde křídla svoje v modrých vlnách moře hrouží.

V síni mé tak dusno, těžko — a v mém srdci touha hoří,
rozmáhá se, v dálku šlehá, v dálku, v dálku, k moři, k moři.

Jedni soudí, že obraz je systém velmi rudimentární ve vztahu k jazyku, druzí se domnívají, že význam nemůže vyčerpat neuchopitelné bohatství obrazu. Avšak dokonce i tehdy, a zejména tehdy, je-li obraz v jistém smyslu hranicí smyslu, dovoluje návrat k pravé ontologii významu. Jak se smysl dostává do obrazu? Kde smysl končí? A jestliže někde končí, co leží za ním? Si to vemte, jak je to třeba s pitomou fotkou. Její realita je realitou toho, co zde bylo, poněvadž v každé fotografii nás ohromuje zřejmost právě tohoto: tak to tedy bylo, tímto způsobem tedy máme - jak zázračné a vzácné - realitu, před kterou jsme chráněni.

Dál časuběh valí strašné své kolo

Avšak vzmužím se, pomyslím na to, co přijde. Co mne čeká. Úžasná dobrodružství, ze kterých se budu radovat o něco víc než kdokoliv jiný, kdo je nikdy neprožil! Snad dostanu i psaníčko od jakési dívenky, která se choulí v chatce, v nějakém srubu na okraji civilizaci a tiše o mně sní.

Můj obličej září.

Ano, budou to dopisy od ní, přijde jich snad tucet. Čeká na mne již dlouho a obraz, který si představuje - věrného diplomata ležícího na vyprahlém lůžku, v jejím drahém srdci nic nevystřídá, ani když mě posléze potká ve skutečnosti...

Stůni zvláštním způsobem a často se obávám, že má nemoc zesílí a já zešílím a mám-li žít, je třeba mě co nejdříve dopravit k dívce na kraji civilizace. K jejím pestrým krajkám a tuhým stehnům a svůdným rtům herečky, kterou na podzim přepadla melancholie z covidu. Napočítal jsem zbytky cca dvou tisícovek plechovek, které jsem vypil během čekání na ni. A z těch šedesáti prasat, která jsem za tu dobu sežral, nejmíň polovinu z nich tvořili statní a veselí vepříci z ekochovů. Jsem tedy čistý, dá se říci. Ale ne zrovna vegan, jestli to které nevadí. 

Hurá, zajásám. Konečně pohyb.

Obrátím se čelem k dívence, která rozhrnula závěsy do mého staromládeneckého kumbálu, zrovna když slunce stoupalo vysoko nad zenit. 
"Je to slunce," řeknu tupě.

"Poprvé po čtyřech dnech se ukázalo, pane," zaševelila hláskem jemným jako samet.

Zlaté světlo chvíli zářilo, pak zhaslo a vrátilo se s kotoučem za kopec. Odvrátil jsem znechuceně tvář.

"Takže jsme čtyři dny čekali na pár vteřin jasu? To je v prdeli, Magdaléno, to je, říkám ti, v úplné prdeli," rozkřičím se na zmatenou, byť neúměrně půvabnou dívku, jejíž síla spočívala v uspořádanosti údů.

Její ztepilá postava a tvář modelky z Vogue s očima sežehnutýma plaménky mládí a pitvornosti na okamžik přerušily mlžno šero mé mysli a tichá mrtvolnost, ve mně se usídlivší, se rozplynula. Tato dívka má jen jednu sobě rovnou na celé severní polokouli, pomyslil jsem si. A přesto jsem se o ni, bůhsuďproč, ještě nepokusil. Obrátil jsem oči v sloup.

"Přines mi, buď od té dobroty, jeden křížek z jídelny. Ten, ve kterém jede na psím spřežení po ledu ten voják, nebo kdo to je. Chci se nyní pomodlit," poměrně důrazně jsem jí rozkázal.

Přikývla, otočila se, vzala za kliku dveří, otevřených již a vyšla z místnosti tiše jako myška.

Časuběh valil strašné své kolo a měl v plánu v tom pokračovat, dokud nedosáhne pustin. Za minutu byla zpět.

"Zde (vtiskla mi kříž do dlaní). A mimochodem, byla zde Iveta, pane," pronese bezvýrazným tónem, z něhož nelze vyčíst úmysl. 

"Proč jsi ji nezdržela? Musel jsem být venku lovit rybky."

"Zahlédla vás s jednou z aquabell, s tou, co vypadá jako hrbatá a odešla, aniž cokoliv pronesla" oznámila mi klopíc oči do podlahy.

"Hrom aby ji vzal," zaklel jsem tiše pro sebe. "Musela mě vidět s nezávodící kapitánkou, opelichanou Esmeraldou. S tou jsem se nemusel zahazovat, ale co naplat, ostatní byly zrovna na vodních hrách."

Jana bude brzy sbírat lipový květ

Staletá lípa obsypaná včelami
od rána hučí dlouhé Óm
správně vidíme slzami
Le petit prince rozezněl malý zvon.

Od meze voní heřmánek (chamomilla),
je to jak v hádance – kdo nám ji dal?
Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla
a bude. Kdo ale vzal?




Tohle teď žeru k snídaní a podle hesla: Jsi to, co jíš, teď nevím, jestli jsem guma a nebo animal?

Mám horečku, horečku z osamělosti. Je to druh šílenství, který ničí mou hlavu! Už deset let bez pohledu do dívčí tváře. Která by ze mne tuto horečku vyhnala. Snad až na ty návštěvy rozličných dívek z vesnice, čím prostších, tím lepších. Prodavačky per cizokrajných ptáků zatím vedou.

Pitoreskně se v této vilce na břehu jezera, jehož jméno není podstatné, převalují postavy i předměty z místa na místo. Jindy se úplně zastaví a ze skrýše ryb, ležící nedaleko chatrče, kde mám uložené rybářské potřeby, se vybelhá slepec, který tam občas přespává. Je cítit rybami hůř než Eskymáci během sezóny. Jeho oči, věčně rudé od slepoty a nevyspání, bývají zchváceny a při pohledu na ně je mi čím dál hůř. Nemám ale to srdce jej vyhodit. Poslat jej na čirou smrt, na zkušenou, do světa. Jeho srdce nejspíš křeje vděčností, když mě občas míjí (neboť ví, že jen já chodívám oblázkovou cestou), ale nikdy neřekne ani tak, ani onak. Možná v něm bolestná opuštěnost roste až k zalknutí, když do mě zavěšena kráčí některá dívka z vesničky a s hlasitým: "Dobrý" jej zdraví, otevřená všemožným nepatřičnostem, které s ní provedu hlouběji ve vodě. Tyto aquabelly ostatně jsou dobrými kurtizánami, mají ohebné údy a těla jako ploutve a ne pro ně znamená nikterak řídce ano. Sladká něžnost dívčí lásky mě tedy drží při životech. Avšak zmíním-li se o vdavkách, každá pojme podezření, začne být upejpavá, často pronese nějaký trapný vtípek. Zesmutním a na to ona, že to byl jen vtip, jen pouhý vtip. Strojeně se přitom smějíc s kozami na půl žerdi vystavenými ven z topu.

Královna příze

Nevím nejsem-li na omylu, a v takové věci bych nerad lhal. Tuším, že je to tak: Děvčata, které dohromady chodí a přástvy drží, spočtou v druhém aneb třetím masopustním týdnu svojí přízi, a která nejvíce napředla, ta je královnou, a dává dlouhou noc. Každé děvče od příze něco pro sebe má, a to potom prodá, a koupí něco k dlouhé noci. Která je královnou, ta musí dát ale nejvíce, a u té se večeře drží. Večer pozvou děvčata své hochy, a všichni jdou k večeři. Na stole musí být naditý kužel s pěknou pentlí otočený. Když jsou po večeři, dá se kužel na přeslici, královna ho vezme a každá se svým milým jdou v páru s muzikou do hospody. Ovšem že královna nejvíce tančí. Její hoch je ale povinen jí vrkoč dát, který k půlnoci přinese a jí věnuje.

K městu se vinula cesta, dlážděná oblázky a pustá. Zamířil jsem rovnou k hospodě U pytle. Padl jsem na tam na dobré lidi, na staré dobré kumpány. Okno té nálevny, čelící větrům, odpočívalo, nikdo se jej nesnažil prorazit flaškou režné, jako se to někdy v pátky stávalo. V dálce napadl sníh... a hospodská, či spíš její dcera, mi beze slova přinášela další a další panáky. Pouť má tedy nejspíš nebyla u konce. Ještě jsem si mohl užívat tu slast patriarchálního života, tu slast, zvolna houstnoucí záplavou alkoholů...

Panenka v rukou boha

Ostrakizovaná