Josef byl pošuk. Každá to o něm tvrdila. Nejenže se vyspal s polovinou vesnice, ještě na instagram přišpendloval fotky svých bejvalek v dost intimních situacích. Táhlo mu na třiadvacet, ale rozumem byl stále na patnácti. Důležité však pro náš příběh je, že pocit nezávislosti si uchoval nezmenšený. Po celou dobu, kdy byl na učňáku, v duchu snil o tom, že se stane velkým politikem, vůdcem lidu, diktátorem. Tak jako je jím loutka osudu Babiš, tak jako jim byl vědomě Ceaușescu.
.A jako se říká, že když na něco intenzivně myslíme a přejeme si to, že se to stane, ani nyní se nestal opak a Josef se skutečně po škole, kterou vychodil s vydřenýma ušima, dal zapsat na politologii a vystudoval několik semestrů, než jej lacině vykopli pro laxní přístup k přednáškám. Tak si to aspoň Josef vysvětlovat. Proč by jej jinak vyhazovali, kdyby nebyl něčím výjimečný, kdyby nebyl budoucí DUCE a neohrožoval tak integritu celé fakulty!
Ten den, kdy ho vylili, potkal v baru svou budoucí ženu. Slovo dalo slovo a brzy se spolu stýkali čím dál neobmezeněji.
"To je úžasné, gratulujeme ti, José," sílily hlasy z jeho okolí.
"Děkujeme. S Monikou vám všem mockrát děkujeme," dojemně se nechával slyšet.
Monika byla už tři týdny v tom. Měla v peci malého Josefa a v lidech to k ní budilo jistý obdiv. Až bude tahat v kočárku a pod peřinkou krev tak velkolepou, až na těle malého Josefa budou pátrat po nějakých znameních nebo tajné stopě, že patří mezi nejelitnější příslušníky osvoboditelů, možná teprve tehdy začne Monika věnovat pozornost i jiným zvykům, a přestane tak v potu tváře sloužit jen svému pánovi. Dosud však byli šťastni. Tak jak jen pětadvacetiletí mohou být.
Když se občas Josef podíval nahoru k hvězdám, kolikrát se mu zatočila hlava, tak jasná byla noc, přestože tehdy vypil jen několik štamprliček lehkého tsipoura. Pracoval neúnavně již několik týdnů na obhájení vědeckého artiklu, který věnoval nejzářnější hvězdě svého obdivu. Monika měla za měsíc termín, ale nebylo se čeho bát, dosud veškerá vyšetření vylučovala poranění nebo poškození plodu. Navíc, popravdě řečeno, za poslední půlrok byla jen málokdy vystavena nějakému stresu nebo krizi, již by její milý nedokázal vyřešit. Kromě pár ožralých opozdilců v sobotu nad ránem se špičkujících pod jejich oknem jejich spaní nic nemohlo výrazně rušit. Přirozeně byla pod jistým tlakem - nosila pod srdcem jeho, budoucího sjednotitele Moravy a Čech. Ale zároveň věděla, že všehomír neudělá nic, co by jí mohlo uškodit - a co by tím pádem poškodilo zájmy jejího muže.
