Sex v bývalé mučírně

Buďte rády, že smrdíte v Čechách. Kdybyste byly na Filipínách, nevedlo by se vám vůbec dobře. Tamější úřady zničily další superauta. Jejich celní úřad doslova zlikvidoval vzácný McLaren, pač majitel nezaplatil daň z přeclení!

──────────────────────────────────────────────────────────

Potkala na úřadě zvláštního kluka. Byl navlečený jak myslivec. Na hlavě klobouk, na zádech tlumok, jaký se obvykle v kraji vesničanů, žlutavý, přepásaný oblek, patrně z lodenu, šedivou pláštěnku přehozenou přes ruku, crčely z ní ještě kapky deště. Nicméně se zdálo rozumné nepřepínat tětivu a nepropadat jeho kouzlu osobnosti okamžitě. Hlavně nebýt fascinována. Důležitá je láska, ne fascinace. Myslela teda raději na svoji práci, kde má dnes odpoledne být... a pustila jej z hlavy. Ale dotyčný si sedl asi po pěti minutách hned vedle ní. Odložil tu pláštěnku tam, kde měla kabelku - jako by ji nebral vůbec na vědomí. Vzbouřila se v ní hrdost! Už už se chtěla obořit, když si všimla, že jí zkoumavě hledí do výstřihu nebo tam, kde by byl, kdyby neměla svetr. Uvědomila si, že by nutně potřebovala nějaký přeryv, žít trochu nazdařbůh, dýchat vzduch dálek a načerpat čerstvou krev,... a tak se jen usmála zpět, když si toho konečně mohl všimnout. Ještě téhož odpoledne, i když v ulicích bylo odporné dusno, se šli projít galerií, kráčeli podél Úpy, kde nějaká mladá ukrajinská slečna seděla u slunečníku a malovala za výkřiků racků chechtavých smyčky řeky, též nakoukli do chovatelské stanice a večer už si užívali jen sladké tokajské, které ona vyžadovala a sex, který vyžadoval on.

Když byli večer uvelebeni v pokoji, který byl doslova přecpán nábytkem z třešňového dřeva, musela se usmát při pomyšlení, že se jí konečně podaří vymanit se z koloběhu nudy. Tak tedy prožije milostný poměr s neznámým klukem! Nepůjde do práce, protože se bude válet v posteli a dělat čuňačiny! Zítra nepřijde taky, protože si smluví další rande. Poznatky a prožitky mlčenlivé, osamělé dívky bývají rozplizlejší, ale zároveň pronikavější než u dívky družné, vlastnící facebook, její myšlenky těžší, podivínštější a nikdy nepostrádají teskného přídechu, tak jako tomu bylo v případě Jarmily. Má šamstra, jelo jí hlavou, je těhotná tou chvílí vzrušení! Už nikdy se nebude muset na veřejnosti ukazovat sama, jaké štěstí. To ještě ale netušila, že se začala nejbizarnější jízda jejího života.

Nazdar, pipiny

Kdo není poctivý v maličkostech, není věrný ani ve věcech důležitých. A proto jsem se rozhodl vás vyzvat, abyste byly vždy poctivé. V historii se mnohokrát přihodili, to vám říkaly i babičky, ne?, že lidé přestali být věrní určité myšlence, a tím došlo ke společenskému úpadku, věci se nevyvíjeli podle představ, které byly zakořeněné, že fungují.. a ejhle... věznění, různé náhrady škod, atd... tudíž to s nimi dopadlo špatně. Pokud o tom nevíte, už ve skotské baladě ze snad 17. století se píše, že Orfang Chart, to byl prosím vás pěkně rytíř, pronásledován špatným svědomím, v největším trysku seskočí z vozu a schová se v doubravě. A tam ho pak vyčenichají pochopové krále a předvedou ho před šibenici... Jen proto, že nebyl zrovna dvakrát nakloněn králi!

"Jaká škoda, že hrajete hluchými ořechy o hluché ořechy," řekl mi nějaký stařec kdysi v baře. Tehdy jsem nic z jeho poselství nepochopil, tak jsem ho ignoroval. Až dnes chápu, co tím chtěl říct. Myslel, že jsem prostě tupec a když se sejdou dva tupci, konverzace mezi nimi nemá účelu! Mimo to, myslím, že nic na světě by se nemělo konat ve větší tichosti, pokoře a naději než popíjení zlatavého moku.

Nedávno mi nějaký vtipálek hodil dopis do schránky. Ten posel, ať už byl bílý nebo černý, věděl, že nebudu váhat, že nejsem z těch, kteří se lekají. Slíbil mi zázrak: znovu se setkat s Ní. Honem jsem se oblékl a za dvě hodin dojel na místo, které mi v dopise určil. Byl tam jen odpadkový koš a v něm, úplně na dně, výstřižek z novin, který mi nedával žádný smysl.

Naháč od Berniniho

Nikdy nelžetě ženě, protože v každé ženě je kus agenta FBI, kus psychopata a ten kousíček anděla vás nezachrání.

Ujišťuji tě, že s tebou nechci mít pletky

Někdy není na škodu si připomenout tvorbu minulosti. Tohle jsem si zapsal někam do notýsku v Povrchových trhlinách (říjen 2015).

Shodila střevíčky z nohou,
ptala se, zda kojenci šukat mohou,


Ptala se, jak to mám s Evou,
která povila zadní levou


zrůdu, jejíž sémě jsem zasil
potom, co jsem ji důkladně zprasil


zašeptám, že nevím přesně,
že se asi chci držet obou,
že ji natrhám třešně,
kleknu si k jejím nohoum

pokračuje to ještě lépe, ale to není smysl této ukázky. Jde o to, že nic se nemá přehánět. Nemáte být neustále vyplivnuté, zmučené únavou ani přemotivované. Je moudré zůstat někde uprostřed. Nachystané na palbu do boku od šéfíka i na pochvalu od přítele. Jak jste byly včera v noci sladké. Nic vás zkrátka nesmí vykolejit. Protože vykolejenost přináší jen oběti... Milošovi poděkuji za rituální 666. komentář na tomto blogspotu.

Fakt je zač, že? Číslo šelmy ti odteď náleží, jen tobě, Milouši!

Hledám půl kila klobásek

Každému aspoň mírně inteligentnímu člověku snad se bezděčně přihází, že někdy teprve až ve vzpomínce pochopí některou událost svého života, uvědomí si... jaký měla smysl a jakou koneckonců má třeba souvislost s tím, jak žije nyní a inu, kdo ví, třeba se dozví s i příčinu jejího vzniku... protože co je vlastně taková vzpomínka? Jakýsi pohled z dálky, z výšky, vždy však z výšky usmířené a nelitující, řekl bych. 

Když jste v depce, nepřemýšlíte. Jste kompletně ponořeni v zahálce, neděláte nic, protože nic dělat nemůžete. Nemáte žádnou touhu, protože touha, to už je nějaké chtění, něco aktivního, kdežto zahálka, potažmo její máma - skutečná deprese - nechce nic -  nemohouc. Tedy nemůžete dokonale pochopit vzpomínky, příčiny, smysly a souvislosti událostí, neboť je vlastně vůbec nevidíte. Všecky svaly mozku se vám promění v sádlo. Takže se vám těžce chodí po stezkách vytyčených neurony.

Slunce kleslo na obzor a puklo jako puká krvavý pomeranč, a tak po rozpůlené, nízké a ploché obloze se rozlily pruhy krvavě rudého světla, které zabloudilo až přes žaluzie do ložnice, v níž si dva naháči vyznávali city. Líbali se jako poťouchlá štěňátka kolie. Blízkost jejich těl i přes tu rudou záplavu svitu byla hříšná a dlužno dodat, že taky krvesmilná... Sestra a bratr, 16 a 17, si vyměňovali rodinné zkušenosti už téměř na pokraji orgasmů!

Žijem, jak žijem, když můžem, tak pijem

Když mi bylo tak sedmnáct, osmnáct, chodíval jsem pít do hospody kousek za náměstím Masaryka. Jmenovalo se to Akademie nebo tak nějak. Potkal jsem tam v zimě takovou jednu moc hezkou hluchoněmou holku. Párkrát jsem s ní byl na nějakém hardmetalovém koncertě, trošku pogování, trošku tanečky – ale všecko v mezích slušnosti. Chlapi, co se tam chodili schovávat před manželkami, mě v jednom kuse poplácávali po zádech a povzbuzovali: "Té se drž, vole! Němá holka – to je životní šance! Terno! Na to přijdeš, až budeš starší!"
Samozřejmě jsem jí opíchal. Ale nějak nám to nevydrželo dlouho. Nemluvila, což mi tehdy vadilo, nic neslyšela a já taky nejsem zrovna odborník na znakovou řeč. Tak jsme se přestali scházet a ona, jestli ještě žije, má určitě moc hezké hluché děti!

Stáňa byla nadobyčej pohledná slečna. Našla si vhodného partnera, když pracovala ve stánku s rychlým občerstvením. Nejdřív tam chodil jen zřídka, ale když si všiml, že s ním flirtuje, začal se tam objevovat častěji. Jeho úzká tmavá tvář neměnila výraz, neprozrazovala žádné emoce. Když Stáňa domluvila, řekla nějaký vtip nebo utrousila cosi významného, slabě se usmál a poznamenal, že jí to dneska obzvlášť sluší. Nebyl to žádný don Juan a ani se nepokoušel být vtipný jako Marek Eben, přesto jí dokonale učaroval.

V sexy tváří mladé Stáni svítily nádherné veliké oči, jejichž utkvělý pohled vyvolával dojem čehosi uvězněného a ukazovaného pod sklem. Nebylo těžké ji přesvědčit o tom, že si mohou být vzájemně oporami!

Pohlížela na něj sice znalecky, ale vlastně nevěděla, co od něj má čekat. Byl tak tajemný. Hrad v Karpatech proti němu byl turistická atrakce.

Z toho, co jí říkal, pochopila, že má mladší sourozence, a že se vlastně stará o celou rodinu. Protože má v rodině něco jako genetické prokletí, všichni až na něj trpí zvláštním plicním onemocněním. Přestože nikdo z nich nekouří a nikdy nekouřil. Jsou tak vážně nemocní, že nemohou vykonávat jakoukoliv náročnější práci a protože tady mluvíme o krajském městě, kde se práce vždy sháněla těžko, on se ujal role mesiáše a pracuje 6 dní v týdně, po dvanácti hodinách, aby kromě hubeného příspěvku na takové případy od státu mohli mít i něco navíc na slušné vyžití. Pochopitelně jí to imponovalo. Neskutečné, tak mladý a přitom již tak ohleduplný, tak plný sebezapření, neboť jistě chápe, že se jedná o něco velmi důležitého. Nenáviděla své vrstevníky a jejich velkopanské způsoby. Pošklebovala se za nimi. Ale tohoto tajemného pána mohla skutečně obdivovat. Čert aby vzal ostatní. Chodil za ní ještě jeden voják, který si vždy kupoval jen cigarety, ale ten  jí nepřipadal jako dobrý partner pro spokojený život, jen z něj trošku tekla. Vypadal jako mistr těžké váhy v boxu. Tento nevypadá tak silně, ale to jí nevadilo až tolik; i když nemá pekáč buchtiček, pořád může být při sexu použitelný. Musí tohoto dostat stůj co stůj. 

Unavoval ji tím, že pořád onanoval

Někdy byla Gertruda předčasně zestárlá osmnáctiletá žena, zocelená svými rozhodnutími a klacky, které jí už život stačil naházet pod nohy, a jindy jí bylo zkrátka osmnáct. Seznámila se s Patrikem na mládeži Církve evangelické. Ihned ji padl do oka. Byl to švarný jinoch s tetováním kotvy na rameni a honosil se rašícím rezavým knírkem. Zrovna vracel do knihovničky, kterou tam disponovali, nějaký svazek od Bubera - Já a Ty a myslím. Jakmile prohodili pár vět, pochopila, že ti dva si budou mít dost co říci i v soukromí, za zataženými závěsy. Přestože měla dosud jen jediného partnera, uhodla neomylně, že Patrik může být její následující. Skryla úsměv. Mlčela. Daleko víc ji bavilo poslouchat jeho tlachání a neobratné navádění hovoru na to, co mezi nimi může vzniknout.

"Včera za mnou přišla taková miloučká bárbínka," řekl, "měl jsem sto chutí se nechat zapřít."

"Ale ale, pročs to neudělal?" vyzvídala.

"Máma mě prozradila. Řekla, že si dělám úkoly do matiky."

"Zlá maminka. Já bych tvé tajemství nevyzradila," ušklíbla se. Neměla už mámu a její táta seděl, táta byl alkoholik, který mámu jednou zbil tak, že umřela u nich v předsíni. Skončil ve vězení, kde si odpykává trest za vraždu.

Tehdy, abych vám nastínil situaci, bydleli na sídlišti pověstném násilím, asociálním chováním a drogami, ale až v posledních pár letech tu převládla mentalita gangů jehel. Netrvalo dlouho a sama se začala v jednom vyskytovat. Šlehla si tolikrát, že bys to nespočítala. Čirou beznadějí byl prodchnut každý centimetr té země.