Oloupané brambory

Ložnici si zařídila moderně, protože moderna byla dokonale pohodlná. Už se v ní vyspala s třiceti chlapy a žádný ji nezaujal.

Dělal kyselý obličej

Měla široká ústa, která náhle vynikla, když se jí na tváři objevil úsměv, a když se doopravdy smála, smála se legračně, zplna hrdla a bez jakýchkoli zábran.

Vlez si tam

V garsoniéře zavražděné manekýnky padlo mu na první pohled do oka velké zrcadlo přímo naproti posteli. Tady se zřejmě milovaly dvě nebo víc osob a považovaly za žádoucí žár vásně poočku sledovat v odražené ploše. Tyto osoby musely být natolik sebestředné, že se sotva velikost jejich ega mohla vlézt do jejich atraktivních, sportu a fitness uvyklých těl. Protože jestli je na světě něco víc úchylné a exhibistionistické než natáčení porna a pouštění si ho na videokazetách, pak je to šukaní před obřími zrcadly a sledování ho z postele. Je v tom však i něco artistního, neboť narozdíl od primitivního a banálního porna, které vnáší do představivosti pouze přeexponované pohledy na genitálie, zrcadlo alespoň vrací obraz pokřivený zpětnou trajektorií, inverzí, hysterezí. V zrcadle vidíme trošku víc i trochu míň než před kamerou, každopádně už nevidíme pouhou čtvrtou dimenzi reality, rušivé a otravné po samou mez, vždy servírovanou v podobě vyholených mušlí a naběhlých pyjů, nýbrž pot tu zdaleka, v rozmazaní přiblížení, v nemravné čůrce rozhozené do prostoru působí jako pobídka k větší vášni a kdejaký šlem linoucí se ze štěrbin jako krém, kterým je třeba ozdobit dort, pohyb těl je víc podřízen stínohře v místnosti, čímž těla sama jsou jaksi obohacena o šalbu zrcadlení.

Čím více na ni myslel, tím víc se mu vracel ten večer, kdy ji sám píchal. Tehdy ji bylo o tři léta méně, měla pouhých šestnáct, ačkoliv už tehdy vypadala jako všechny manekýny na osmnáct a v momentě, kdy na sebe nahodila ten rozkošný klobouček, možná bys ji ještě o rok pobíhání na mole přidal. Nyní ležela zmuchlaná v koutě jako nějaký expresní balík, akorát rozbalený. Byla zlámaná asi na deseti místech, ruce rozdrcené a přehnuté přes sebe, nohy až pod bradou. Oči, kdysi tak zelené, kočičí, kořící se, představovaly prázdné, zpola vyhnilé očnice vydloubané snad lžící nebo aspoň tupým švýcarským nožem. Něco tu hrálo, něco zas ne. Tak třeba nechápal, proč ještě tento očividně naprosto maniakální vrah nezanechal jedinou stopu či vodítko, něco, co by ho okamžitě prozradilo, jako se to stává u osob propadlých běsnění smyslů. Skoro se zdálo, jako by byl systemantický, jako by nešlo o absolutního šílence, ale o vysoce organizovanou, inteligentní mysl, která se jim v podobě vždy stejně úhledně poskládaných a u postele nakupených těl vysmívá, vysmívá se celému policejnímu aparátu, jenž si neví rady s jeho metodami ani nemá šajna, jak mu přijít, až znovu příště udeří, a udeří jistě, na kobylku. Byt ještě obsahoval několik milostných dopisů a gigantickou, do nejmenšího detailu propracovanou závěsnou olejovou malbu krále pekel Paimona s tváří ženy a tělem muže jedoucího po vyprahlé poušti na dromedárovi umístěnou v obýváku, ale nic, čeho by se dalo chytit a z čeho by se dalo usuzovat, kdo za činem stojí. Jisté je, že Marcela z povahy svého povolání prcala na několika frontách a nápadníků čili milenců či milenek, dokonce výstředních, tak mohla mít tucty, od maskérů či mistrů předváděček až po nejposlednější švadlenu nebo uklízečku kalhotek.

Jediné, co pojilo ostatní zavražděné s naší milou manekýnou, bylo cukrářství, kam si chodily ukradnout trochu té patnáctiminutové rozkoše v podobě čokolád a tyčinek. (Takový Croquembouche je lákadlem pro každou ženu, profiteroly při křupnutí v ústech údajně působí okamžitý orgasmus.) Kde ona během stresových přehlídek nakupovala takřka denně a jako stálá zákaznice měla i vlastní doručovatelku přímo do bytu. Bohužel krám v centru města nevlastnil kamery a i kdyby snad nakrásně uchovával jakési záznamy, těžko by se při hustotě, s jakou lidé do podniku vstupovali a z něj vycházeli, dalo odhadnout, kdo tak asi si mohl ženy vytipovávat a pak je brutálně zabíjet, nebo bychom spíš měli říct porážet, protože to nic jiného než porážka nebylo.

Gorilí sten

Dohoříval, pochopil, jako zapomenutý táborák. Pár týdnů potrvá, než tam zase bude moct jít, pomyslel si, do toho ráj zvrhlosti, kde mu holky za pouhých pět lupenů vykouří šestkrát. Měl sice jeden z těch obličejů, kteří v opilcích, co tam často jsou hosty, probouzí zuřivost, ale nyní už ví, co je smyslem té hry.

Být zvrhle kouřen, dokud úd neochabne. Někdy mu až naskočí na penisu modřiny, jak se dívky snaží jeho největší chloubu přivést k vyvrcholení. Všemožně si na něj berou důtky a bičíky a šlehají ho, až se rozkoš mísí s bolestí v nerozeznatelné směsi, v níž nakonec stejně vítězí rozkoš. Bez varování mu páteří z mozku do varlat a zpátky projela bolestivá křeč, která ho prudce zkroutila, až mu nohy vypověděly službu a on se skácel rovnou na kouřící otrokyni. Nebyl to pěkný pohled, jak měla úd stále v ústech, dopadli tak svorně na zem a tak jí byl vražen poněkud hlouběji do hrdla, což ji rozkašlalo a div nezadusilo. Několik vteřin leželi tam, kde se zhroutili, později se začali pomalu, ostražitě zvedat. Samozřejmě hned spustil záplavu omluv. Verbální výprask té dívky jej nezastavil. Nevěděl prý, co se stalo. Možná došlo k nějaké retrakcí nervů či šlach, k nějakému nepředvídatelnému tělesnému defektu, na tom nezáleží, hlavní je, že jsou oba živí a zdraví a že mohou pokračovat, kde skončili. Dívka z Litvy šibalsky zamrkala a skočila po nenasytném čůrákovi, kterého začala strkat do úst s vilností jeptišky.

Dál už to znáte. Fascinovala ho její lesklá, jako by nezničitelná kůže. Řeknete si: co jako... Kůži mají i prasata a hadi. Je upletena z mrtvých buněk, svléknou ji a zase jim naroste. A tak pořád dokola. Ale pro něj byla kůže hmota vyvolávající vzpomínky na předchozí přítelkyně, které jednu noc sdílel. V soukromých archívech paměti pro něj kůže hrála takřka klíčovou roli, díky níž si připomínal vůni dívky i závojíčky její roztomilé kačky.

Už zažil tolik kotrmelců a pádů: kdy mu jeho první zahla, druhá utekla s obrýlencem, třetí se odcizil. Teď konečně nadešla doba, kdy se zcela oddal svobodě, kdy píchal prostou Litevku. Ta s roztaženýma nohama na zemi přijímala jeho pozornosti. Nemírně vzdychala a přívírala oči jako by ve slasti. Přál si, aby ta chvíle trvala věčně. Pohlcen zvukem dvou spřízněných srdcí, šťouchal do ní čím dál zvířečtěji. Konečně měl život smysl. Žádná slova nemohla umlčet hlas jeho údu. Provozoval tu věčný sex, bez kompromisů, bez pardonů. Co na tom, že za něj musel platit. Ožíval v něm Casanovův grandiózní sen. Sotva mohli, on a jeho pták, uvěřit svému štěstí.

Otesanec

Ve třinácti letech jsem hledal knihy o mimozemštanech a potom jsem je četl.
UFO: Kontakty od pana Hesemanna. To byla taková pecka, že jsem ji přečetl na jeden zátah. Něco se ve mně trvale změnilo. Vydavatel byl zastrašován, takže se ani neprodávala v knihkupectví. Ukradl jsem ji.
Z té knihy přímo čpělo, že jsou tu světlé a temné síly. Že každý má svůj zájem. Lidi, organizace i síly světla mají zájem na tom, abychom se vrátili tam, odkud pocházíme, to jest v nebi, v nebeském světle. Temné sily nás chtějí ovládat, mít z nás loutky a pokusné králíky napořad a samozřejmě nám škodit a ubližovat. To jsem si uvědomil a pochopil, když mi došlo, že stejně nás ovládali komunističtí předáci.
Velmi globální a rozsáhlé pasáže o ničem. To mě fascinovalo. V čem je problém, že lidi mají problémy? A tu je ta konspirace. Ty války a konflikty, které nám vadí nejvíc.

Zrovna se svlíkala v koupelně, když tu se cosi freneticky rozezvučelo. Zvonění přicházelo odněkud z ulice, nebo snad ne? Když se zaposlouchal sedě na rozviklané posteli, všiml si motivu, který se v cinkání opakoval... byl to tuctový nemelodický prvek, ale stačil přitáhnout jeho pozornost... znělo to jako prdy vypouštěné opicí, ale jako prdy, které už mnohokrát předtím slyšel. Tak došel intuicí k závěru, že to zvoní a vibruje jeho telefon přikrytý tlustou vrstvou polštáře. A taky že jo. Volala jeho druhá milenka. To se mu právě teď nehodilo. Copak nemůže půl hodiny počkat, než skončí s Evelínou?
Jasně že nemůže, uchichtl se, vždyť o sobě přece nemají nejmenší tušení.
Karolína a Evelíny, dvě jeho současné lásky. Rád se pohyboval v prostředí žen pomazaných olejem, mlékem, spal nejraději ženami vyholenými a obalenými svaly pro milostné hrátky, s navoněnými rty, stehny nedočkavými, už už aby se rozevřely, s kyprými zadky, tak jak to měl rád. Tyto dvě byly tak rozdílné a přece tak stejné. Měly stejně půvabné zadnice a frndy, zvyklé na tvrdší zacházení. Obě rády plnily své otvory stejným klackem. A obě povoláním makléřky. Tvrdé, nekompromisní ženušky, které stále objevovaly svůj smysl pro drobné podvody. Obě těsně před třicítkou, tedy na vrcholu pružnosti. Ale jedna celkem dobře reagovala na promiskuitu, kdežto druhá byla puritánka, holka, na níž se muselo s přísahami. Co měla v posteli, jedině to nosila i pod srdcem nebo aspoň příležitostně v kalhotkách. Karolína byla ta nedisciplinovaná, co by šla s lepší nabídkou a Evelína zas ta fúrie, která dštila síru a vydechovala oheň, když šlo do tuhého, které se lýtka zapalovaly jen pro jediného.

Tentokrát to však bylo jiné.

Z koupelny vyšla Karolína a poznamenala, že by to asi měl vzít.

"Je to jen kamarád z bowlingu."

"Nevadí, vsadím se, že si rád poslechneš, co ti chce."

Směsice hrůzy a marnosti se mu usadily v náhle zvrdlých rysech. Přesto ji poslechl a telefon odebral.

"Tak jsme, stuprume, zjistili, že nás obě podvádíš," řekl stručně velice svůdný hlásek. Polkl naprázdno a pohlédl směrem k Karolíně, která se jen usmívala jako sfinga. "Vymysleli jsme tedy plán, jak se ti pomstít. Už teď jsi mrtev, protože jsi vypil tu brandy, která byla otrávena. Kdysi bych za tebe dala život, ale nyní..." ozvalo se takřka smutně, "nechci nic, co bys mi mohl nabídnout, jedině snad aby ses vypařil."

Vodotrysk

Mám dostatek fetu, který mi zajistí štěstí, pokud nebudu moci usnout, což se však stává jen zřídka, protože jsem tak sťatý, že často usnu už na koberečku před postelí.

Znovu se mi přihodilo něco divného. Ležel jsem v posteli a čuměl do stropu, jak to dělám vždycky, když jsem na koňské dávce benzedrinu, když tu jsem zaslechl divný, avšak dostatečně známý zvuk, jenž vycházel ze sousední koupelny. Voda již neproudila, pouze šplouchala. Někdo (nejspíš mladá, atraktivní žena) se ke mně, zatímco jsem polodřímal, polosnil, určitě vloupal a nyní si dopřával lázeň. Nejdřív jsem v duchu probral seznam možných vetřelců. Nejvíc se nabízela Pavla, začínající prostitutka. Už už jsem chtěl vyskočit a jít vetřelce zkontrolovat, když tu mi varovný signal vyskočil před třetím okem, bránou do duše. Byla to nahá osmnáctka, která měla místo koz chobot, místo zadku žihadlo a vůbec byla celá žlutočerná, takže žádná Pavla. Spíš něco jako vosa křížená se slonem. Pořád bzučela jako vosa nebo jako ty novodobé motorky na elektřinu. Akorát tvář osmnáctky, dlouhé lokny. Ten výjev mě tak rozrušil, že jsem se vůbec do koupelny neodvážil vstoupit. Jen jsem dál civěl do stropu a myslel na své záležitosti, dokud se ten někdo podezřelý vedle zas neodkradl pryč...

To bylo tehdy, když jsem se spouštěl s Leonou.

Dokázala vypustit z úst například toto:
"Nespouštěj ze mne oči, stuprume . N i k d y . Potřebuji tvé milostné pohledy. Nemohu bez nich žít."

Její něžné tělo bylo teprve v rozkvětu: otvory dosud neuvykly vpádům zvenčí. Byl jsem její čtvrtý. Taky jsem byl patřičně hrdý, že takovou děvku prcám teprve jako čtvrtý. Divoce jsme dováděli jak králíci. Jindy jsem stál před zrcadlem v koupelně a přál jsem si jediné - oholit se. Měl jsem v rukou břitvu, jizvy na ramenech, zarostlý jak mohamedán.

Držel jsem ji vesele proti tváři.

Vešla tam a vyděsila se.

"Vypadáš jako nějaký holič -"

"Děkuji, drahoušku."

"- který chce sebe nebo mě zamordovat," dokončila...

Ostatky

Ucítila jsem, jak se mi cosi jemně, jemňounce otřelo o kotníky a chodidla. Bylo to téměř laskání.