Konečně jsem zas tu. Vrátil jsem se po několikaměsíčním detoxu. A jsem opět zpátky mezi živými. Teď ode mne nečekejte nic míň než nálož hnusu a dojetí! Začneme třeba tím, co dělá kočku kočkou. Ach, co tedy dělá kočku kočkou? Není to jen součet hebké srsti a ostrých drápů, to by bylo příliš přízemní pro tvora tak éterického.
Je to především ta aristokratická lhostejnost ten jemný, avšak neoblomný projev nezávislosti. Kočka kráčí světem s vědomím vlastní vznešenosti; s elegancí, která je bytostná, nikoli naučená. Je to tekutost pohybu, tichý stín, který se mihne místností, aby se vzápětí proměnil v hřejivou, spokojenou hroudu na polštáři.
Kočku kočkou dělá její zvuková alchymie: od tichého, vibrujícího vrnění, které léčí duši člověka, až po náhlé, naléhavé mňouknutí, které jasně sděluje její majestátní nároky na vaši plnou pozornost a na to, co se skrývá v ledničce. A nesmíme zapomenout na její hluboké, vědoucí oči – vertikální štěrbiny, které v sobě skrývají tisíciletou historii pouštních lovců a tajemství chrámů. Když se na vás kočka podívá, nevidí jen svého "sluhu", ale komplexní, leč fascinující součást svého teritoria. Kočka je zhmotněná rozporuplnost - divoký dravec, který se dobrovolně stává domácím božstvem. Je to malý, chlupatý mistr Zenu, který nás učí umění spánku, protažení a bezpodmínečné sebelásky, aniž by k tomu potřeboval jediné slovo. A tato tichá, sebevědomá síla, spojená s hravým tlapkáním a momenty nečekané něhy, to je to neviditelné kouzlo, které z ní dělá navěky nedostižnou Královnu.
