Mezi liškami

Subtilní démon

Mysl to ví

Křídlo vážky

Místo pro dílnu

Znala jeho povahu

Lžurnalistika

Přiznání

Tvou přísahou

Věděla jsem, že mi lže, dřív než ta slova stačila opustit jeho hrdlo. Ležela tam, ta hnilobná věc, mezi námi na ocelové podlaze, lesklá a lepkavá jako střeva, a on ji jen kopal očima. Ale ta skutečná zrada, ta, co netne do masa, ale přímo do geometrie duše, přišla s faktem, že to udělal pro teplo. Ne pro zlato, ne pro moc. Pro pouhou možnost spát jedinou noc pod geotermálním výhřevem, zatímco zbytek Sektoru mrzl. To byl náš konec. Ne grandiózní, ale přízemní a krutě upřímný. "Musel jsem," špitl, a jeho dech se srazil na mých rtech. "Nežili jsme, Kairo. Jenom jsme čekali na tmu." Tma přišla. Ale ne z nebe. Pravá hrůza konců nespočívá v Armagedonu, ale v tom zvukově izolovaném tichu, které nastane, když se láska změní v pouhou biologickou potřebu. Dívám se na něj, na svého Triumfátora, a vidím jen prázdnou schránku, kterou obývala má budoucnost. V ten okamžik jsem se rozhodla. Nechtěla jsem pomstu; pomsta je příliš horká a vyžaduje příliš energie. Chtěla jsem dokonalou symetrii. Chtěla jsem, aby pochopil hrůzu konců tak, jak jsem ji pochopila já. Vzala jsem ten malý šroubovák, ten, kterým kdysi opravoval naši jedinou lampičku, a zatlačila mu ho pod levé žebro. Ne, abych ho zabila. To by byla laskavost. Ale abych otevřela cestu. Cestu do systému. "Zradil jsi naději," řekla jsem, zatímco mu stékala teplá krev po chladné kůži. "A teď se musíš stát jejím mapovým podkladem." Použila jsem ho. Jako živý naváděcí maják. Tím, že jsem aktivovala jeho biologický lokátor, ten, který měl vypnutý, jsem ho donutila poslat signál ke Sběračům. Signál, který ukázal, kde je náš úkryt. Místo, kde jsme schovávali všechny, kteří odmítli systém. Slyšel, jak se blížila ta těžká, rytmická technika. Slyšel hrůzu konců, kterou mu teď předváděli v přímém přenosu. Byl uvězněn v té bolesti a donucen sledovat, jak jeho zrada, ta malá, chabá touha po teple, nyní pohltí celou naši komunitu. Zvrácený čin? Možná. Ale nic není tak poetické jako sledovat, jak člověk spálí svůj vlastní svět, jen aby se na chvíli ohřál. Opustila jsem ho, nechala ho v té kaluži krve a zvuku přijíždějících strojů. Můj konec nebyl o přežití. Byl o tom, že on pochopil. A to bylo víc než dostatečné teplo.

Těsně minul

WiFi Signal Zero

Beton paneláků Byt zarostlý prachem

propadá se světlo monitor je černý
Sundávám si sluchátka Notifikace ticho
oblétají prázdno v kruhu
Poslouchám jak zní

Mé chaty ještě nejsou aktivní
Přátelé mí online ať jsou kdekoliv
bez konce mi svítí zelené tečky
kolem avatara jako dřív
Jak svítí věčně co jsem živ

Algoritmus žene feedem pixelové mraky
Nadarmo noc status v offline zhasíná
Jak už bych je četl Povědomá jména
Algoritmus mezi námi
Velká hladina

Swipni doprava

Ten fosforeskující proud stories už ráno

větří z notifikací
V hlubokém tichu режиmu letadlo
vzácně potkáš někoho real

Emoji srdíček plné naše chaty
Bluetooth sluchátka host uší našich
V playlistech Spotify klikatí se únava
AI suggestions tichý doprovod

Swipuješ Scrolluješ kam algoritmus chce
Bližší se zdáš Autentičtější protože
co uploadoval jsi nevrací se zpátky
a s tím co bylo další content utvoříš

Fragment II.

Večírky v Karlíně už neměly tu jiskru co dřív. Elena seděla na terase loftu a sledovala, jak se mladí copywriteři a produktoví manažeři shromažďují kolem DJ pultu, jejich smích zněl dutě přes dunění techna. Někdo otevřel další láhev prosecca.

"Pamatuješ si Tomáše?" zeptala se jí Kristýna, zatímco si zapalovala cigaretu. "Ten tvůj z Berghain výletu?"

Elena si pamatovala. Samozřejmě že si pamatovala. Tomáš měl dar činit věci důležitými pouze svou přítomností, jako by jeho pozornost byla měna, která všechno zhodnocovala. Tančili tehdy do rána a on jí vyprávěl o své vizi udělat z Prahy druhý Amsterdam, a ona mu věřila, protože tehdy se zdálo, že všechno je možné, že stačí jen chtít dostatečně intenzivně.

"Je zpátky v Brně," řekla Kristýna. "Dělá něco s konzultacemi pro municipality. Viděla jsem ho na Stories, jak jede na kole podél Svratky."

Elena přikývla a popíjela svůj drink. Věděla, že když o něm přemýšlí, nepřemýšlí o něm samotném, ale o verzi sebe, která s ním byla. O dívce, která ještě věřila, že Praha je začátek něčeho, ne jen místo, kde se lidé zastaví na cestě jinam.

Fragment I.

Po rozchodu komunikovali Michaela s Jakubem přes aplikace. Sdíleli kalendář kvůli střídavé péči a občas si psali o platbách za kroužky. Kdykoli řekla, a říkala to často svým přátelům u vína: "Milovala jsem Jakuba a byla to nejlepší léta," odpovídal jí nový přítel Marco, designér z Milána: "Ovšem že milovala - proč by to mělo být jinak?"

Jakub si otevřel v Praze coworkingový prostor pro startupy, ale zřejmě ho trh nepřijal. Michaela se nedověděla proč, investoři mlčeli, ale za několik měsíců viděla na LinkedInu, že pracuje v Pardubicích jako freelance consultant a ještě později byl v Olomouci a dělal tam webové stránky pro malé firmy. O jeho životě tam se náhodou dozvěděla víc než o životě jinde: chodil prý denně běhat kolem pevnosti, na kavárny chodily za ním prý studentky filozofie obdivovat jeho MacBook a na Notion workspace měl prý vždycky desítky záložek s rozpracovaným podcastem o umělé inteligenci, o němž všem říkal, že je téměř hotový k spuštění. Říkalo se o něm, že má zajímavé názory, a jednou na meetupu o kryptoměnách měl působivou prezentaci o decentralizaci, ale zapletl se s nějakou influencerkou, co propagovala udržitelnou módu, a dostal se také do konfliktu ohledně autorských práv k nějakému open-source projektu, tak se tedy z Olomouce odstěhoval.

Nový muž v jejím životě

Po rozvodu zůstával Martin s Lucií v kontaktu. Volali si kvůli jejich dcerám a občas vyměnili pár slov o domě na venkově. Kdykoli řekla, a říkala to často: "Byl to dobrý člověk a věřím, že je jím stále," odpovídal jí její nový muž Pavel: "Samozřejmě že byl - proč by také nebyl?"

Martin si otevřel v Brně vlastní architektonickou kancelář, ale zřejmě to nešlo podle představ. Lucie se nedověděla, co přesně se pokazilo, ale za půl roku uslyšela, že pracuje v Jihlavě pro městský úřad a navrhuje tam autobusové zastávky a později byl v Třebíči a dělal tam totéž. O jeho životě tam se náhodou dověděla víc než o životě jinde: chodil prý hodně do hospod, mladší kolegyně ho prý rády poslouchaly a na stole v kanceláři měl prý vždycky rozložené velké plány, o nichž se vědělo, že je to zásadní projekt kulturního centra, už téměř hotový. Říkalo se o něm, že dokáže být vtipný, a jednou na městském zastupitelstvu měl dobrý proslov o veřejných prostorech, ale zapletl se s nějakou úřednicí z matriky a dostal se také do sporu ohledně nějaké zakázky na školní hřiště, tak se tedy z Třebíče odstěhoval.

Zemřel i Milan Nakonečný

Dnes zemřel Theodor Pištěk

Je to tak. Náš poslední malíř už je pod drnem.

Hrabej, hraboši

Prach se neusadil. Zůstal jaksi viset ve vzduchu jako mlha špatných rozhodnutí, když zvracíte svačinu kámošce na boty po nevydařené chlastačce  Nikdo nikdy nemluvil o tom, jaký je skutečný konec světa - ne hromové finále, ale spíš takový ten pomalu se rozpadající, mokrý papír. Otočil jsem se k ní, k Lii. Drápy, které jí kdysi tvořily dlaně, teď byly jen obroušené nehty a pohled měla prázdný jako vyschlý vrt. "Běž," řekl jsem, ale znělo to jako praskání ledu. Nikam se běžet nedalo. Každý horizont byl jen zrcadlo s prasklinou. Krvácela z míst, která nebyla vidět, jenom cítit - ta únava z přežívání, to je ta nejpomalejší a nejšpinavější rána. Vytáhl jsem z kapsy prsten - ten, kvůli kterému jsme utíkali už deset let. Vydával teď jen matné, hloupé světlo. Lia ho chtěla. Já jsem chtěl jen, aby ona chtěla. "Všechno," zašeptala, její hlas byl jen suché šumění, "všechny ty cesty a ty mapy - byly nakresleny jenom proto, aby se měly kde setkat naše boty." Pak ten zvuk. Ne sirény, ale spíš takové to tiché, nevyhnutelné mlasknutí, se kterým se Zavírá Brána. Obklíčeni. Ne policie, ne vojáci. Jen takoví ti Úředníci Konce, s neutrálními tvářemi, kteří přišli zapnout proud a sebrat nám lístky na ten neexistující vlak. Liin prsten mi vypadl z ruky, zakutálel se do kaluže oleje a rozbitého skla. Realita byla nakonec definována touto malou ztrátou, stejně pofidérní jako nutnou. Nic nespravedlivého, jen příšerně logické. Když mě odváděli, pohlédl jsem do tváře Lii. Neplakala. Jenom se maličko usmála. Uklidnilo mě to, ten úsměv mi totiž říkal: Teď už to víme. Nejsme hrdinové. Jsme jen nepořádek, co po sobě museli uklidit. A v té hluboké, prázdné kapitulaci - v tom se skrývalo veškeré lidské vítězství. Naděje je vtip, který se stal příliš dlouhým. A my jsme se konečně přestali smát. 

Mrtvá kočka v půlce kopce

Konečně jsem zas tu. Vrátil jsem se po několikaměsíčním detoxu. A jsem opět zpátky mezi živými. Teď ode mne nečekejte nic míň než nálož hnusu a dojetí! Začneme třeba tím, co dělá kočku kočkou. Ach, co tedy dělá kočku kočkou? Není to jen součet hebké srsti a ostrých drápů, to by bylo příliš přízemní pro tvora tak éterického.

Je to především ta aristokratická lhostejnost ten jemný, avšak neoblomný projev nezávislosti. Kočka kráčí světem s vědomím vlastní vznešenosti; s elegancí, která je bytostná, nikoli naučená. Je to tekutost pohybu, tichý stín, který se mihne místností, aby se vzápětí proměnil v hřejivou, spokojenou hroudu na polštáři.

Kočku kočkou dělá její zvuková alchymie: od tichého, vibrujícího vrnění, které léčí duši člověka, až po náhlé, naléhavé mňouknutí, které jasně sděluje její majestátní nároky na vaši plnou pozornost a na to, co se skrývá v ledničce. A nesmíme zapomenout na její hluboké, vědoucí oči – vertikální štěrbiny, které v sobě skrývají tisíciletou historii pouštních lovců a tajemství chrámů. Když se na vás kočka podívá, nevidí jen svého "sluhu", ale komplexní, leč fascinující součást svého teritoria. Kočka je zhmotněná rozporuplnost - divoký dravec, který se dobrovolně stává domácím božstvem. Je to malý, chlupatý mistr Zenu, který nás učí umění spánku, protažení a bezpodmínečné sebelásky, aniž by k tomu potřeboval jediné slovo. A tato tichá, sebevědomá síla, spojená s hravým tlapkáním a momenty nečekané něhy, to je to neviditelné kouzlo, které z ní dělá navěky nedostižnou Královnu.