Věděla jsem, že mi lže, dřív než ta slova stačila opustit jeho hrdlo. Ležela tam, ta hnilobná věc, mezi námi na ocelové podlaze, lesklá a lepkavá jako střeva, a on ji jen kopal očima. Ale ta skutečná zrada, ta, co netne do masa, ale přímo do geometrie duše, přišla s faktem, že to udělal pro teplo. Ne pro zlato, ne pro moc. Pro pouhou možnost spát jedinou noc pod geotermálním výhřevem, zatímco zbytek Sektoru mrzl. To byl náš konec. Ne grandiózní, ale přízemní a krutě upřímný. "Musel jsem," špitl, a jeho dech se srazil na mých rtech. "Nežili jsme, Kairo. Jenom jsme čekali na tmu." Tma přišla. Ale ne z nebe. Pravá hrůza konců nespočívá v Armagedonu, ale v tom zvukově izolovaném tichu, které nastane, když se láska změní v pouhou biologickou potřebu. Dívám se na něj, na svého Triumfátora, a vidím jen prázdnou schránku, kterou obývala má budoucnost. V ten okamžik jsem se rozhodla. Nechtěla jsem pomstu; pomsta je příliš horká a vyžaduje příliš energie. Chtěla jsem dokonalou symetrii. Chtěla jsem, aby pochopil hrůzu konců tak, jak jsem ji pochopila já. Vzala jsem ten malý šroubovák, ten, kterým kdysi opravoval naši jedinou lampičku, a zatlačila mu ho pod levé žebro. Ne, abych ho zabila. To by byla laskavost. Ale abych otevřela cestu. Cestu do systému. "Zradil jsi naději," řekla jsem, zatímco mu stékala teplá krev po chladné kůži. "A teď se musíš stát jejím mapovým podkladem." Použila jsem ho. Jako živý naváděcí maják. Tím, že jsem aktivovala jeho biologický lokátor, ten, který měl vypnutý, jsem ho donutila poslat signál ke Sběračům. Signál, který ukázal, kde je náš úkryt. Místo, kde jsme schovávali všechny, kteří odmítli systém. Slyšel, jak se blížila ta těžká, rytmická technika. Slyšel hrůzu konců, kterou mu teď předváděli v přímém přenosu. Byl uvězněn v té bolesti a donucen sledovat, jak jeho zrada, ta malá, chabá touha po teple, nyní pohltí celou naši komunitu. Zvrácený čin? Možná. Ale nic není tak poetické jako sledovat, jak člověk spálí svůj vlastní svět, jen aby se na chvíli ohřál. Opustila jsem ho, nechala ho v té kaluži krve a zvuku přijíždějících strojů. Můj konec nebyl o přežití. Byl o tom, že on pochopil. A to bylo víc než dostatečné teplo.
Žádné komentáře:
Okomentovat