Prach se neusadil. Zůstal jaksi viset ve vzduchu jako mlha špatných rozhodnutí, když zvracíte svačinu kámošce na boty po nevydařené chlastačce Nikdo nikdy nemluvil o tom, jaký je skutečný konec světa - ne hromové finále, ale spíš takový ten pomalu se rozpadající, mokrý papír. Otočil jsem se k ní, k Lii. Drápy, které jí kdysi tvořily dlaně, teď byly jen obroušené nehty a pohled měla prázdný jako vyschlý vrt. "Běž," řekl jsem, ale znělo to jako praskání ledu. Nikam se běžet nedalo. Každý horizont byl jen zrcadlo s prasklinou. Krvácela z míst, která nebyla vidět, jenom cítit - ta únava z přežívání, to je ta nejpomalejší a nejšpinavější rána. Vytáhl jsem z kapsy prsten - ten, kvůli kterému jsme utíkali už deset let. Vydával teď jen matné, hloupé světlo. Lia ho chtěla. Já jsem chtěl jen, aby ona chtěla. "Všechno," zašeptala, její hlas byl jen suché šumění, "všechny ty cesty a ty mapy - byly nakresleny jenom proto, aby se měly kde setkat naše boty." Pak ten zvuk. Ne sirény, ale spíš takové to tiché, nevyhnutelné mlasknutí, se kterým se Zavírá Brána. Obklíčeni. Ne policie, ne vojáci. Jen takoví ti Úředníci Konce, s neutrálními tvářemi, kteří přišli zapnout proud a sebrat nám lístky na ten neexistující vlak. Liin prsten mi vypadl z ruky, zakutálel se do kaluže oleje a rozbitého skla. Realita byla nakonec definována touto malou ztrátou, stejně pofidérní jako nutnou. Nic nespravedlivého, jen příšerně logické. Když mě odváděli, pohlédl jsem do tváře Lii. Neplakala. Jenom se maličko usmála. Uklidnilo mě to, ten úsměv mi totiž říkal: Teď už to víme. Nejsme hrdinové. Jsme jen nepořádek, co po sobě museli uklidit. A v té hluboké, prázdné kapitulaci - v tom se skrývalo veškeré lidské vítězství. Naděje je vtip, který se stal příliš dlouhým. A my jsme se konečně přestali smát.
Žádné komentáře:
Okomentovat