Je to její běžná reakce na pokles cen granulí

Je to kočkomilka

Krátce, všechno je v pořádku, dokonce i má noha, kterou jsem si dal dvakrát převázat jedním doktorem a jednou sestřičkou z nemocnice. Chytl jsem do ní sněť. Ale nic se nebojte, už to zas slezlo.

Milé děvčata, onehdy jsem po té drsné scéně sešel dolů a už jsem nezastihl ani nohu. Nezbylo mi než se vrátit nahoru, ač jsem byl bez haléře. A pak jsem odjel sem, odkud se doufám vrátím s kupou peněz.

Abych se utěšil, napsal jsem spoustu věcí, ale čím víc na to myslím, tím míň se mi zamlouvají...udělám všechno proto, aby ztrestal nehodné písmácké pokusy tím, že je sem nepublikuji! Přesto vás však mám příliš rád... neboť člověk může mít rád a nevěřit!

A co se týče vás, mé mladé dámy, radím vám v každém případě mlčet. 

Žvanění by všechno rozbilo!

Je to omluva za nepřístojnost

Řeknu-li vůbec ne, bude to znít poněkud zhýrale, řeknu-li, že to bylo zvláštní, bude to hrubost...

Naděje v jeho srdci klesla na bod mrazu. Adéla měla v pokoji rozsvíceno. Ve tři ráno. To mohlo znamenat jediné. Pozvala si šamstra k sobě do bejváku.

Této skutečnosti předcházela jiná, přímo série jiných. Nechal si kvůli ní narůst plnovous. A věřte mi, že je to opravdu utrpení, vypadá-li člověk, jako by jeho křestní jméno bylo Ježíš.

Nechal si ty pitomé fousy a ona roztahuje nohy někomu jinému, beztak zajíčkovi, holobrádkovi.

Ta nepříjemná věc záležela také v tom, že byla úžasnou hospodyní. Nejen krásná, ale i schopná, to ho drtilo asi nejvíc.

Jemně jí nabídl manželství, ale odmítla ho. Upřímně mu neřekla proč, jen narážela na jeho buranské způsoby, nespolehlivost atd.

Zúžily se jí zorničky, když skončila.

První rok byla jako něžné útlé výhonky, druhý rok rostl jejich vztah jako z vody... a třetí rok, třetí rok spolu nedoklepou. Nasrat! Zabít. Nechce být ponížen touto káčou. Nestojí za to, aby se kvůli ní trápil...

Je to ukradené milostné psaníčko

nevěděla nic o své nahotě,

že je tak oblečena,

že ji obnaží jen šaty

smála se, hrála si s loknami,

kašlala, čekala políbení,

aby byla ještě tajemnější

ale když jsem se jí pak zeptal

na cestu do nejbližší krčmy,

ukázala mi falešný směr…

Je to hlína oživlá, ne myš

Upřímnost tyje z přítomnosti. Je jako kulatá věcička hrající všemi barvami duhy. V hranaté chvíli zapomnění - jako krychle, jejíž čas je nadšený.

Dívka, která často ztrácí věci, má sklony se pelešit.

Nikoliv s vámi, spíš s vašimi obchodními partnery.

Je to občas k popukání

Je to běžné rozhodnutí

Je to zaniklá hvězda

Je to přesměrování pozornosti

Je to mezilidský kontakt

Je to další ze série zázraků

Je to první zázrak

Je to Pán bolesti

Je to teplé, mlaská to

Je to zaniklá hvězda

Je to tolik bijících srdcí

Je to princip

Je to mateří volba

Tekuté štětce dešťů

črtají nám jaro

Jednou i nechtě musíš 

vstát a do prdele jít

Kde tě uvítá jen lítá 

hubatá ženština

plná přisprostlých řečí

oficiálně si ji pojmenuješ

Ta, co mečí

Pod olší nahou

dvojka stojí milenců

též paraplíčko

Buben a sklíčko  (buben je břicho a sklíčko brýle na čtení, které ta holka má nasazené)

rosou smutku krása tře

vedle tepla těl

Mladé paní šel

blízek vlasů rozpleten

retů pocel drahou

Oči do očí

malíř si ji natočí

směrem k plátnu

Jen co mu leží

zastraší mu ve věži

řeže ji štětcem

Tahy dlouhými

zhýralství svému slastně

podrobí ji vlastně

Ve stánku děti

nejmladší až do pěti

lehce se kroutí

Na podlaze však

vládne přísný řád

je tam správcem bludišťák

Je to nutná cesta

Je to prvosenka

Je to svět, který končí ledem

Je to nadsvětelná rychlost

Je to výskyt jevu

Je to paměť národa

Je to síla ducha

Je to přerod v monstrum

Je to výduť

Ta milá prostota

tvé duše dětinské!

žádná lakota,

žádné sklony chlípnické.

Pořád jsi tou,

kterou vskrytu miloval jsem,

dál tě zvu svou,

kdysi si tě daroval jsem.

Je to lesní panna

Po zasněženém poli šli jsme

kamsi mimo čas.

Oblaka drtila zem jak lis.

Bůh viděl v dálce dvojobrys

na šňůře stop. A objal nás.

Kvečeru bouře poškodila střechu.

Když ustal déšť, lezl jsem nahoru 

měnit pár tašek a prasklý hřebenáč.

Bylo jasno, viděl jsem daleko k obzoru.

Pár fáborů kouře, spojených v dlouhý fáč,

i s mraky zůstávalo za vsí,

krajina kamsi hnaná větrem.

Obkročmo na hřebeni vyhlížel jsem jakousi

zem či město, ženu

muže či záři za andělem.

O prázdno opřen celým tělem,

s ústy dokořán rozhodil jsem ruce,

zůstal tak bez hnutí a svítil jak měsíc.

Je to princezna, jež spala

Je to bludná pouť

 Do kosti studí svět železem prorostlý skřípot rezivých čepů tě vzrušuje a náhle zaskočen jsi stihomamem svým Konec Slunce provaluje se satrapa se hotovící vzít všecko s sebou do rakve V toto zatmění myšlenek dáno ti hledět začouzeným sklem stínů pozdrav plnící se volata žárovek

Černá tráva ticha saranče slov ji sžírají kouř se vzpíná košík hadů plný díváš se za zrcadlo kdo je tam ukrytý a v tom je život celý