Je to lesní panna

Po zasněženém poli šli jsme

kamsi mimo čas.

Oblaka drtila zem jak lis.

Bůh viděl v dálce dvojobrys

na šňůře stop. A objal nás.

Kvečeru bouře poškodila střechu.

Když ustal déšť, lezl jsem nahoru 

měnit pár tašek a prasklý hřebenáč.

Bylo jasno, viděl jsem daleko k obzoru.

Pár fáborů kouře, spojených v dlouhý fáč,

i s mraky zůstávalo za vsí,

krajina kamsi hnaná větrem.

Obkročmo na hřebeni vyhlížel jsem jakousi

zem či město, ženu

muže či záři za andělem.

O prázdno opřen celým tělem,

s ústy dokořán rozhodil jsem ruce,

zůstal tak bez hnutí a svítil jak měsíc.