Do kosti studí svět železem prorostlý skřípot rezivých čepů tě vzrušuje a náhle zaskočen jsi stihomamem svým Konec Slunce provaluje se satrapa se hotovící vzít všecko s sebou do rakve V toto zatmění myšlenek dáno ti hledět začouzeným sklem stínů pozdrav plnící se volata žárovek
Černá tráva ticha saranče slov ji sžírají kouř se vzpíná košík hadů plný díváš se za zrcadlo kdo je tam ukrytý a v tom je život celý
Na začouzené sklo se dá vyrýt nehtem vzkaz pro generaci budoucí. Ale budou-li to mravenci nebo kudlanky, rozuměti mu nebudou.
OdpovědětVymazat