Bravura čvachtající kačky

jako střepina

uboze zaseknutá

ulomený kus

holka copatá

trmácí se po světě

jenže neví kam

Statný popelář

Míjel vesnickou kapličku. Babka upravovala předzahrádku. Před hospodou stály dva traktory. Kostelní zvon odbíjel poledne. Za vesnicí stopovala dívka s batohem. Bylo léto, měla krátkou sukni a tričko bez rukávů. O padesát metrů dál přecházeli přes cestu myslivci s flintami. Karel zastavil. 

"Vzal byste mě do Tábora?" zeptala se dívka a ukázala dvě řady zoubků s rovnátky jako stříbrným šperkem. Karel nebyl proti. Co může být první den dovolené příhodnějšího než hezká stopařka?
Nasedla. Ohlédla se a položila batoh na podlahu. 

"Klidně si to hoďte dozadu," vyzval ji, když se rozjeli. 

"Abych vám nepolámala ty…"

"Myslíte hole? Ne. Máte v tom něco těžkýho?"

"Ne."

"Tak je nezlámete, položte si bágl na bag."

"Bek? Co je bek?"

"Bag je ten pytel na hole. Jako váš bágl. Jen trochu větší a vyztuženej."

Představil jsem si ty zapšklé, nervózní, pochybovačností hnané malíře (pro mě buďto jokery nebo kočovné cikány) a jejich múzy, manželky, kámošky a madony. Modrooké konkubíny Picassů nebo Modiglianů... snědá kůže, opálený nos, smyslné rty, esovité prohlubně na čele zamyšleného peintre, vidím jak vytištěné v nevědomí Rossettiho prerafaelitské krásky Morrisové v záplavě vlnitých vlásků, pro něž tělesný styk neznamenal projev hlubší citové náklonnosti...hned ovšem v těch ztracených existencích vidím sebe, ale tu představu rychle zapudím...poněvadž už mi není patnáct a dvacet a není možné být zatracencem navěky! V knihách to tedy možné je, ale tady nejsme v knize.. nebo jo?

Průvan a dopravní problémy jí dokonaly zvedly mandle

Líbily se mi nekomplikované vztahy, které vládly u nich v rodině. Navíc na sebe nechávala klidně sahat, bohužel jen nahoře. Měla hezky vyvinuté poprsí a její zeměpisný přehled mi vždy bral dech. Chodily jsme spolu bohužel jen dva měsíce, pak se vrátil její přítel z mise v Íráku. Poslední večer před jeho příletem jsme si vyrazili na diskotéku. Tančilo se na stolech, lahve od vína lítaly vzduchem, nahuleno tam bylo za chvíli tak, že jsem skoro plakal. Nebylo mi nejlíp, protože začali rozbíjet okna a židle a všichni příšerně řvali.

Nezamysl přistihl bratra při vlastizradě

Mladá dvojice si po pitce lehla do trávy nějakého stinného koutku a tiše (kdo ví, kdo by mohl jít kolem) se vrátila k tomu sladkému a nekomplikovaně harmonickému spojení z předvčerejška.

Usychající anodonta

Nedávno jsem potkal fakt výstavní kus. Když šla kolem mě, houpala se. A dbala na to, aby každým svým krokem nechala pohoupat i poprsí, které pod šaty dýchalo volně. Skutečně i osmiletí kluci na ni nepřestávali v ohromení hledět a jejich údy se zatím v těsných džínách napínaly k prasknutí. Já - co já - já jsem světaznalý borec, ale oni, kteří nevědí, která Jarmilka teprve bude jejich první a jak dlouho jim to vydrží? Těm pohled na takové zrádné plémě s velkými, houpavými prsy musel zůstat uvězněn v paměti asi dlouho.  
Zjistil jsem, že se jmenuje Cindy. Netrvalo dlouho a začali jsme kamarádit. Stýkali jsme se u ní ve vile, pak u ní v letovisku. Pocházela z třetí nejbohatší rodiny v Severní Americe, její otec byl magnát s kobaltem. Jenomže jakkoli oblé byly boky a jakkoli těžká byla prsa mé zrzavé krasavice, její duše byla jako talíř: plochá a čistá. Talíř lze tak snadno umazat. Anebo rozbít. A to jsem nechtěl, takže jsem se vyhýbal tomu nejdůležitějšímu!

😂😂😂😂😂

Akorát na petting

Dav je pomalý, hloupý tvor, daleko méně inteligentní než kterýkoliv z jeho členů, a tak není divu, že Lucie byla rozčílená mladá žena. Měla sílu ulice. Měla respekt. Byla předmětem touhy a usilování. Byla hvězda. A teď přistihla mladé kluky při jednání, které bylo odporné i podle jejich vlastních měřítek. Její síla byla sexuální. Považovali se za muže, ta dívka je však snížila na zlobivé děti. Nemohli si dovolit, aby je někdo viděl, jak se před ní scvrkávají a stahují. Ale to bylo přesně to, co teď dělali, byť se to úporně snažili zamaskovat pochechtáváním, krčením rameny a siláckým pokřikováním.
Mlátili ho hlava nehlava, dokud tam nepřišla, dokud se nepostavila do jejich středu a nepromluvila tím klidným, až hypnotickým hlasem.

Zemřel po vydatné štědrovečerní pitce Šiktanc! Váš nejoblíbenější poeta, autor Čistce! Však už taky měl svůj věk, no ne? Vzteklý stařec, od rána do večera zavřený u psacího stroje. Napsal kdysi loutkové scény, boží oči upřeny do neznámých dálek. Z čehož se možná leknutím zapotácel strom za oknem a procitl květ Čistec... Řeč Šiktance byla podobná hudební partituře a jeho tvorba patřila nepochybně k mistrovským kusům! Navazoval vážnou známost s mnoha poběhlými verši. Vydával nejdřív útlé sbírečky, ale podobně jako on nebyl jednorozměrný, tak také sdělení jeho poezie nebylo k mání čistě na povrchu. Teskní po zapomínaných slovech. Nastoluje (na papíře, rozumí se) rovnováhu u opilé škeble (prostě u nějaké prodejné dívky), v jejím objetí. V zahradě rozkoší si uvědomí, že žádné hezké holce (hlavně při milování) šaty nesluší. Zázrak ženy se odehrává v koupelně. Tam na sebe hází šminky. Je zamračená. Když vyjde, je jiný člověk. V práci se vydává na dvě stě procent.  Večer přijde utahaná. Rozsvěcuje se teprve tehdy, kdy k ní přijde milovaný milý a rozepíná jí knoflíček na blůzce.

Vyprahlost tužby stárnoucí prostitutky

Když máš dobrý doutník, je o tebe vlastně postaráno a nemůže se ti doslova nic stát. Asi tak, jako když ležíš u moře: prostě ležíš u moře a nic víc nepotřebuješ, ani práci, ani zábavu...

Ježíšek či Žijéšek?

Jen to zkuste. Uvažte, jak zoufale, jak divoce nešťastný musí být člověk, který si sedne a začne psát něco takového. Jak osamělý, jak odloučený od ostatních lidí. Skrz naskrz otrávený temným proudem jedu, který si takto našel řečiště.

Kamzík rejdí tam, kde nerostou gardénie

Přišel jsem na to, že jestliže vědomí ve spánku usíná, existence se ve snu probouzí. Spánek směřuje k životu - je-li zdánlivou smrtí, je to jen lest života, který nechce zemřít, "dělá mrtvého", ale "ze strachu před smrtí", zůstává v řádu života.

Karel dobyvatel

Karel Čapek před více než šedesáti lety zcela správně napsal, že fráze není ani tak ustáleným rčením, jako spíše ustáleným lhaním. 

Nás víc ale zajímá Alfons. Jeho otec, vesnický kovář, byl drsný a málomluvný muž, a jelikož jeho šest bratrů bylo o mnoho let starších a jeden po druhém z domu odcházeli, aby obdělávali půdu, plavili se po mořích nebo pracovali jako kováři v nedalekém Brně, zůstával po večerech v domě úplně sám, tu zapínal počítač a spouštěl internet, kde do vyhledávače vyťukal nějaké pornografické heslo. Byl ještě ani ne desetiletý a už znal tajemství bukkake i análu. To jen proto, že zůstával sám, bratři s ním nemluvili a otec také ne. Jeho matka mu zemřela v roce života, zanechala mu tedy jen tento mizerný život. Alfons se rychle učil a brzy znal řemeslo internetového přeborníka líp než jeho vrstevníci.

Z vlastní kapsy

Ne nadarmo je odstranění všech vlasů či jejich části posuzováno jako akt pokoření, pokory či ztráty síly (příběh Samsonův, holení hlavy či tonzura u buddhistického či katolického mnišstva, stříhání vojenských nováčků atd.) Když jsem nedávno viděl sousedku oholenou, okamžitě mě napadlo: opustil jí manžel. Chtěla demonstrovat pokoření. Ale zároveň jsem si nemohl nevšimnout, že stále vypadala dobře rostlá a jaksi šik. Možná si našla přítele na dovádění, možná jen drží smutek. Nicméně je zvláštní, jak dobře pořád vypadá - i bez vlasů.

Jak už věděla Ursula K. Le Guin. Máme dvě levé ruce. Jednu z nich pravolevou.. a ta se bojí tmy, potažmo draků.

Pouze slovo v tišinách, pouze světlo v tmách, pouze život ve smrti: toť sokola let hrdý v pustých výšinách. 

Nic víc nelze dodat.

Svedla ho jak služka

Něco od legendární Illuvie... sedm let staré. Zajímalo by mě, jestli ještě žije. Vsadil bych se, že se upila v nějakých rumunských horách. 👦

Nikdo tě nevnímá.
Jsi neviditelná. Tedy neexistuješ.
Kočárek s malou holčičkou ti přejíždí po noze.
Šťouchance do zad z ignorace, ne ze záští.
Tu tady necítí nikdo. Krom tebe.
Kudrnatý bezdomovec si přihnul bílého krabicového vína.
Má lepší buket, než všechno, co kdy vyšlo ze španělských vinic.
Cítíš něčí loket v žebrech. Omyl - samozřejmě. 
Bezdomovec se zastavuje pohledem na tobě.
Na vteřinu začínáš existovat.
Potom jeho pohled prochází tebou.
A ty opět mizíš ze scény.
Je ti zima...
Někdo tě kope do kotníku.

Dominována junákem

Kroužek v ...

Vnikl do jejího prostoru

Všechny velké doby kultury jsou dobami politického úpadku: co je velké ve smyslu kultury, bylo nepolitické, dokonce protipolitické Goethovi plesalo srdce radostí nad neobyčejným zjevem Napoleona - kormoutilo se válkami za neodvislost. Proto se nedivme, že v naší babišovské době se musím zamýšlet nad postavou paní předsedkyně Pekarové. Někdo jí nedávno nazval velkou hlídací fenkou - čubkou. A bylo to včera a poslouchal jsem je ve fáru!

Záliba v broskvičkách

Původně chtěla alfu

Chlapec s gigantismem

Zaslíbená kurevníkovi

Splašky

Tady vidíte, čím se baví Santa Klausové v metru. Prošel jsem ještě jiná, bizarnější místa - jako divadla, kabarety a mučírny. A všude mě potkalo to stejné. Lidská nevšímavost!

Olezlá

V podstatě kunda

Čekání bylo dlouhé. Vteřiny a minuty se nekonečně vlekly. Náhle se ozval cinkot fotky. To jsem vyfotil nějaké snímky, když jsem se byl podívat do Dolního města!

Zasunul do zrzavé

Klidová poloha

Osypky na bříšku

Tělesně si sedli

Nemotorný hrdina

Líže si bradavku

Zavýskla rozkoší, když mu políbila žalud

Kunda v mechu

Byla něžná a bylo jí dvacet. Víno skýtané révovími plody. Růže v tymiánu. A já věděl, že je ta pravá. Na změnu, jako to udělal kdysi Rembrandt. Když vyměnil Geertju za Hendrickju. A její nová, nepoznaná nahota inspirovala jeden z nejkrásnějších obrazů 17. století. Samozřejmě nejsem takový patlal jak Rembrandt, ale taky umím po svém patlat... a řekl jsem si, že by nebylo na škodu si ji prohlídnout v lepším světle. Ten zázrak přírody, tajemný závojíček, který skýtal noru do hlubin slasti... měla dosud přivřený blankou nevinnosti. Ten tunel dosud nepoznal světla. Nosila brýle, a tak ji každý soudný dvacetiletý mládenec nebral vážně. Dneska se letí jen na pořádné kozy a dokonalou pleť, ale já... já to viděl jinak - kdysi i dnes. Takže mě její brýle nechaly chladným, prostě jsem jí je sundal před láskou z uší. A byla dokonalá. Když si je pak nasadila, když šla na výtah a sjížděla dolů, už jsem se na ni v těch brýlech nemusel dívat - zůstala mi vzpomínku na neposkvrněnou krásu. 

Nemluv v hádankách

Hrávali jsme si Na nemocnici, Na domeček, Na ztracenou v lese, Na námořníky a Na objevování nových zemí. Měla osmnáct, ale zkušeností jako třicítka v sobotu ráno na Smíchově. 

"Nejsi drak, jsi král," všechno komentovala, aby mě tím popíchla. A že se jí to dařilo. Měl jsem chuť jí proštouchnout mušli na hraně znásilnění, jak mě srala.

Myšlenka, že jsem jí způsobil stejnou ztrátu, jakou jsem utrpěl já sám, prohloubila mou osamělost a ztlumila vzrušení z Leony, devatenáctileté holky, kterou jsem tehdy tvrdě píchal. Až otěhotněla a musela na potrat.

Celá následující léta jsem i nadále všechno opouštěl – adresy, zaměstnání, přátele, milenky. Ten nezeslabitelný dětinský pocit, že nepatřím nikam, se mi příležitostně podařilo překrýt konzumací drog, ponejvíce xylenu.

Až jsem po třicítce zjistil, že citová prázdnota, pocit, že nepatřím nikam a k nikomu, který mě postihl mezi mým osmým a desátým rokem života, má jeden důležitý intelektuální následek: nemám žádné vazby, v nic nevěřím.