Statný popelář

Míjel vesnickou kapličku. Babka upravovala předzahrádku. Před hospodou stály dva traktory. Kostelní zvon odbíjel poledne. Za vesnicí stopovala dívka s batohem. Bylo léto, měla krátkou sukni a tričko bez rukávů. O padesát metrů dál přecházeli přes cestu myslivci s flintami. Karel zastavil. 

"Vzal byste mě do Tábora?" zeptala se dívka a ukázala dvě řady zoubků s rovnátky jako stříbrným šperkem. Karel nebyl proti. Co může být první den dovolené příhodnějšího než hezká stopařka?
Nasedla. Ohlédla se a položila batoh na podlahu. 

"Klidně si to hoďte dozadu," vyzval ji, když se rozjeli. 

"Abych vám nepolámala ty…"

"Myslíte hole? Ne. Máte v tom něco těžkýho?"

"Ne."

"Tak je nezlámete, položte si bágl na bag."

"Bek? Co je bek?"

"Bag je ten pytel na hole. Jako váš bágl. Jen trochu větší a vyztuženej."

Představil jsem si ty zapšklé, nervózní, pochybovačností hnané malíře (pro mě buďto jokery nebo kočovné cikány) a jejich múzy, manželky, kámošky a madony. Modrooké konkubíny Picassů nebo Modiglianů... snědá kůže, opálený nos, smyslné rty, esovité prohlubně na čele zamyšleného peintre, vidím jak vytištěné v nevědomí Rossettiho prerafaelitské krásky Morrisové v záplavě vlnitých vlásků, pro něž tělesný styk neznamenal projev hlubší citové náklonnosti...hned ovšem v těch ztracených existencích vidím sebe, ale tu představu rychle zapudím...poněvadž už mi není patnáct a dvacet a není možné být zatracencem navěky! V knihách to tedy možné je, ale tady nejsme v knize.. nebo jo?