Na smrt, má zlatá, je už pozdě. V barvách mužského semene máš výrostek na nose... přitom srdce tvé je bohaté bronzem semene.
Tak dál. Ze zvonů zní tango tmy a umíráček zahaluje tvé ňadro v pokoji do stínu boxovacího pytle. nicméně jsi i teď zúročená, nesdílíš hovornost s kamarádkami, nejsi? jsi? kdo ví. Statistiku si nech na jindy.
Nedovolí nám ozvěna zřetelnosti nadšení pod sukněmi. Protože přichází vysoká slečna s řetízkem, a vede si podél pat labradora. Nemám tě kde chytit, nad tabulkou světel je ještě malá žárovka a ta svítí do fialova. Tak tedy nechávám ruce daleko od těla, od tvého těla, aby tě ta sekyrka zas jednou nepříjemně nepokosila prasečinkami.
Vážnost věcí. Trváš na tom, abych byl. Kňučíš. Někdy si zamýšlím nad tím, co je to být vážný. Docházím k přesvědčení, že i hnůj je místy vážný. Jen já to pořád nedokáži. Takže radši předveď roznožku a na ústa si pověs petlici.
Osud je jako chemikálie. Z úchvatných reakcí bouří v hubách osudu nanejvýš kompot pro nás nenápadné.
