Než jsem proklopýtal mezi záhony rododendronů k otáčecím dveřím muzea, ohlédl jsem se a uvědomil si, že nic není v našem krajském muzeu tak nádherné jako pohled od zastávky tramvají na jeho čelní fasádu! Jde ze severu a je, stručně řečeno, propracovaná, místy roštěná, jinde dřevěná, s kónickým dnem, prolomená v hraně. Protože nejsme v Anglii nebo ve Walesu, kde u muzeí stojí nehybní vrátní v uniformě a jakmile přijdete blíž, vesele salutují čepičkou, než vás buď vpustí nebo nevpustí, vrazil jsem rovnou do dveří a ocitl se tam, kde se shromaždují některé z nejdrahocennějších pokladů světa - obrazy, sochy, inktrustace, dráperie a nábytek. Uvnitř teprve se stočil pohled na nedozírné lány pláten, pečlivě aranžovaných, aby žádné oko nezůstalo suché. Široké schody vedoucí k napjatě ztichlým klenotům v druhém patře. Ve viditelném mezipatře jakési zvěčnělé nápodoby voskových figurín z dílny Jacksona Pollocka, táhle asi Vermeer maloval bochník chleba, ještě blíž východu povinná kavárnička s hrozny stolků rozesetými až k pultu a z druhé strany až k oknům. Digitální tabule, rámovaná rudou paspartou, přímo proti vchodu znázorňovala přibližný počet návštěvníků nacházejících se právě v prostorách muzea. Jenže číslo bylo gigantické, muselo zde dojít k omylu ve výpočtu! Zbytnělá bolest mi hřímavě vnikla do útrob, když jsem se snažil číslo rozluštit. Osmička s jedenácti ciframi v závěsu. To je snad pravědpodobné stáří vesmíru, napadlo mě, pokud nedošlo k omylu, někdo se pokusil vyjádřit stáří vesmíru! Byl jsem uklidněn, avšak ne zcela. Chvíl jsem si prohlížel íonské sloupy. Jako bych balancoval nad propastí. Tu vešla ona - lepooká. Můj anděl, má spása. Přišla pouze v kraťasech, tričku s Rumburakem a kozačkách. Její ledabylé oblečení podtrhovalo přezíravý výraz, který patřil k její tváři Venuše. Porenesanční umění mělo zastoupení v Renoirech, ale leželo mimo trasu uvažovaní, kterou jsem se ubíral. Měl bych tuto strážkyni chrámu a všeho vědění muzea oslovit a získat si její přízeň? Po chvíli jsem usoudil, že je ještě příliš brzy. K našemu setkání dojde na význačnějším místě, v samém srdci kobky! Čím jsem postupoval dál do hlubin stavení, uvědomil jsem si, že po kamenných chodbách defilovalo čím dál míň obrazuchtivých návštěvníků. Žádné uspávající audio již nehrálo z reproduktorů. Ne, nastalo ticho po pěšině. A toto ticho se náhle změnilo ve vzlyky. V pleskot bosých nohou, v táhle výtí a zvířecké oddechování. Nebylo pochyb. Dělo se zde něco podezřelého, něco zakázaného. Za zavřenými dveřmi našeho muzea probíhalo mučení jeptišek a nevinných kajícnic. A když se za mnou připlížila lepooká a něco zamumlala, otočil jsem se a ona mě udeřila velkým šrotovníkem na obilí, zdálo se, že je se mnou amen. Jenže jak jsem ležel na podlaze a krev se mi řinula z rány, ona se ke mně sklonila a políbila mě na rty. Vytáhla obvaz a začala mě ovíjet jako mumii! Zpívala průzračným hlasem, který rezonoval v mé hlavě. Nemohl jsem se bránit, byla o tolik silnější. Její šedé oči žlutavě doutnaly a čas se rozplynul. Snažil jsem se dělat kravál, všelijak hulákat, ale jen přiložila dlaň na mé rty a ty se uzavřely! A pak mě znovu políbila, ještě žhavěji než dřív, na víčka! Dál už nemohu s čistým svědomím popisovat, co se odvíjelo!
věnováno vkresle.blog.cz, protože vkresla je má inspirace!
