středa 8. září 2021

Tepaná za kafe s kámoškou

Nedávno sem potkal Filípka. Scházeli jsme se kdysi v kroužku Anonymních alkoholiků. Přibral od té doby, tváře mu zbrunátněly přes ty tučné obědy, co si nyní dopřával místo režné a oči trochu ožily. Filip Macura nebyl žádný primitiv, měl chytrý výraz právníka z firmy Maršálek & synové a lišácké brýly s nejmíň pěti dioptriemi, jež jeho vzhled činily ještě intelektuálštějším. Prozradil mi hned ze startu, že se zasnoubil, pozval mě na turka do nedaleké restaurace a vypadal, že se co nevidět rozbrečí štěstím, že na mě na této málo frekventované ulici narazil. 

Ale nebyl by to Filip, aby kromě těch drobných radostí, jež mají potkat každou živou bytost, neměl v záloze také vyprávění smutné, ba strašlivé. Které se mi taky dost rozpakoval vyprávět, ale z kusých narážek na ně jsem pochopil, že právě o to mu šlo. Vypovídat se někomu, kdo jej nebude soudit a kdo mu, pokud to bude v jeho silách, ulehčí v jeho trápení. Tím, že si vybral mě, se samozřejmě netrefil, ale bylo to fuk, příběh už se točil jak film v cívce a nehodlal jen tak skončit...


Iveta ho potkala po tom, co už abstinoval. Viděla, že je chytrý jak rádio a vydělává nejmíň v průměru o dvanáct tisíc víc než ona. Dala si dvě a dvě dohromady a protože už nechtěla po zbytek svých dní dělat uklízečku v tom ošklivém salónu krásy, řekla si, že s ním nic neztratí. Brzy se začali stýkat intimně a za týden se k němu nastěhovala. Byla to pořádná samice, s dvojkami kozami a terčíkem zadku plného estrogenu, měla rudozlaté vlasy nápadných krasavic a její srdčitý obličej s nadmíru zelenýma očima doplňovala mladá plnost tváři, jež ještě zdůrazňovala krásu jejích ostatních rysů. Celkem bys neřekl, že by měla problém sehnat si galána do společnosti. A to ona jaksepatří věděla, proto se kurvila jak divá, hlavně kolem dvacátého roku života, když cítila, že její atraktivita nezná hranic a že může splachovat mužská srdce do záchodku svých orgasmů, kterých bylo ostatně pomálu, protože žádný ji nedovedl pořádně uspokojit. Později, když si nabrnkla hlasového herce (nebo jak se jim říká), který nezvládal svou agresivitu a tloukl ji, až měla modřiny všude kromě tváře, neboť té nepochopitelné krásy se nedovedl tknout, jak sám při třetí sklínce absintu v nočním lokálu s ubrečeným ksichtem tvrdíval, ji eskapády s mladíčky i staršími, zralejšími typy přešla. Měla dost co dělat, aby ji končetiny zůstaly přilepeny k tělu po všech těch mláceních, takže ji ani nenapadlo je roztahovat někomu dalšímu. Když už myslela, že ji snad zabije, rozhodla se, že vykoná plán útěku. Oznámil ji, že na víkend si zajede na pánskou jízdu a ona pochopila, že to musí být buď teď nebo snad nikdy. Vzala si kolem čtvrté ráno v sobotu třináctého září svých pět švestek (tampóny, líčidla, umělé nehty), zubní kartáček, klíčky od auta, kreditku a celkem vzato se jen rozjela do Českého Krumlova, kde žila její sestra. 

A tady se začíná ta smutná část. U její sestry jí nepřivítalo rozpustilé žvatlání Davídka, který by se k ní vybatolil až před vchod. Nýbrž tam stál on, Ctirad, onen hlasový herec, který tolik nezvládal svůj kumšt, že si na něj musel vypůjčovat výkřiky sexuálních bohyň, jak je tloukl. Usmál se na ni a ona pochopila, že tady dnes umře - bude jí buď mučit, že mu chtěla utéct, nebo ji znásilní a pohodí polomrtvou jak hračku u odpaďáku. Nikdo jí nebude věřit, že se jí kdy bez souhlasu dotkl, nevznikne nárok na MeToo, protože semeno do ní nikdy neronil a vždy po styku si dal záležet, aby z ní otřel veškeré stopy blízkosti, jako vlasy a chlupy a řasy atd. Její sestra byla zatím nahoře svázaná u topení s roubíkem přes smyslné rety. Abych to neprotahoval, zapomněl jsem zmínit, že si taky vzala do kabelky nůž a před tím, než ji měl v plánu uchopil za paže a smýkl by s ní tak, aby mohl dveře zavřít, ho bleskurychle bodla do krku. A pak jej bodala do ledvin a plic, do sleziny a do oka, počínala si jak divá, jak pravá zrzka. Naštěstí pak vysvobodila sestru a těla se zbavily - zabalily do prostěradla, naložily do kufru (uff, ale byl těžký jak kámen) a pak vyvezly k Úpě, kde ho mrštily do hlubin, kde ho unesl proud někam, kde už to nemusely řešit.

úterý 7. září 2021

Šťavnatá broskev

"Nenuť mě tě vysvlíct a ošukat," pronesl do ticha pokoje přerušovaného jen tikáním babiččiných kukaček.

Byla v tu chvíli nehybná jak mrtvola. Ohromná šedá plocha jejího mozečku se tiše pohybovala černým prázdnem. Až skoro se zdálo, že stojí na místě. Ačkoliv myšlenkami byla daleko odtud, z hlediska makrokosmu byla jen nehybná, tmavá těžká tečka v nekonečné zrnitosti třpytivé noci uprostřed hemžení velkoměsta jdoucího na kutě, právě tady a teď, nekonečně osamocená.

V pokoji bylo tiše, kostelně tiše, až na ten zatracený tikot...

Nemluvila, ne proto, že by nechtěla mluvit, ale protože nemohla mluvit, jak byla sevřená děsem. Ležel vedle ní v košili a kalhotech, vedle lidské panenky paralyzované tím pocitem bezmoci.

Dostal se jí pomalu do hlavy. Trvalo to sedm měsíců, ale dostal se tam. Teď byla jeho otrokyní - a začínala se jí stávat dobrovolně, což ho začínalo těšit.

Přikázal ji, aby mu položila dlaň na hruď. I přes košili cítil, jak je chladná a pustá, skoro to bolelo. Mrazila, skoro jako by byla dál od slunce než ostatní. Vtip byl v tom, že ji nic nemohlo zahřát. No vlastně.. skoro nic.

"Puso, je jedna věc, kterou si teď možná neuvědomuješ", usmál se spíš pro sebe, "ale určitě ji časem pochopíš. Totiž ta, že jen velmi málo lidí na téhle boží zemi je tím, čím opravdu chce být, a dělá to, co opravdu chce dělat. A ty tu možnost máš. Můžeš mi sloužit."


Bylo opravdu těžké pochopit, proč s ním šla z baru.. tehdy v srpnu, zavěšená do něj, sloučená. Měla vše, co má dívka snů mít. Něžnou postavičku, veselý kukuč, smysl pro humor. Jen ždibek jí chyběl k dokonalosti. Schopnost se uvolnit. Nepila, a když, tak jen sklenku vína. Nevěděla, co žije v tlustých střevech krys, jaké hrůzy je si schopna lidská mysl vtěsnat do vědomí jen proto, aby se jimi mohla mučit. Znala jaro a jarní radosti, kluků měla taky pár, ale jako k nim nikdy nepřirostla srdcem, tak snadno se jich i pozbývala - a po měsíci si už na ně nevzpomněla. On byl její opak, v tváři poker face, dělalo mu zatěžko se usmát. Byl zasmušilý volbou a upřednostňoval chiméry před skutečnými věcmi z kostí a kostic.

Sotva se spolu vyspali, měla chuť se mu dát znovu. Šaty ji svědily, nemohla to zastavit. Chtěla to ze sebe všechno shodit.. a lehnout si znovu na postel. Než odešla, nastavila klimatizaci na nejnižší možnou teplotu. Byla zvyklá chladu, z životě i v citech. Začala svítit.. jak týdny šly, pookřála, často jen přišla, posadila se na pelest. A chvíli na něj zírala, než se začala svlékat. Jeho doteky k ní promlouvaly skoro se stejnou intenzitou jako soulož. To ještě netušila, s kým si začla poměr. Milovala filmy s Woody Allenem a on je nesnášel. Tehdy měla poznat, že trefila vedle. Odstín pleti, který vypadal churavý, zuby, které se neleskly bělobou, a ten jeho směšný přízvuk, to vše ji mělo odradit. 

Bohužel zůstala - a zpečetila tím svůj osud.

pondělí 6. září 2021

Její roztomilé způsoby

Tentokrát vám povím něco upřímně! Měl jsem kámoše, který kdysi zamordoval jednoho člověka. Stalo se to takhle. 

Bylo léto, slunce pálilo jak chilli a on měl strašnou chuť na hambáč. Nechtěl ale vzbuzovat pozornost, protože už byl v podmínce za domácí násilí. A teď se chystal udělat ještě něco horšího. Najíst se a dokonat.. strašný čin. S baseballovou čepicí na hlavě a slunečními brýlemi na očích pozoroval z dálky čtyři mladé pokladní, víte, jaké to jsou holky... krev a mlíko, které zdatně mixují šejky a kvalitní mekáčskou kávu. Pásl se na nich pohledem a cíl si vybral za necelou minutu – zrzavou, temně nalíčenou gotičku, který vypadala, jako by nenáviděla svou práci, rodiče a možná celou svou existenci, a to zuřivě. Sotva vzhlédla od pokladny, když brala od zákazníků objednávky. Lucien počkal, až bude volná, než k ní přistoupil a objednal si cheeseburger, hranolky a malý čokoládový šejk. Stejně jako u předchozích zákazníků omezila oční kontakt na nejnutnější minimum, když markovala jeho objednávku. S tácem v ruce usedl Lucien k poslednímu stolu v nejvzdálenějším koutě, hodně daleko od okna, přičemž dbal o to, aby seděl čelem ke zdi a zády ke všem přítomným.

Lucien opravdu nikdy nebyl fanouškem McDonaldu, ale cheeseburger s hranolky neměl už víc než čtyři měsíce a ani si nepamatoval, kdy se naposled napil čokoládového šejku – mekáč nebo ne, zdravé jídlo nebo nezdravé, právě teď mu to všechno chutnalo jako božská mana. Měl svou malou posedlost, kterou chtěl dovést do konce. Dojedl za necelých pět minut, vyklopil tác a vrátil se k zrzavé holce. "Mohu, prosím, použít toaletu?" zeptal se ustrašeným, tichým hlasem.

"Jasně," pokrčila rameny. "Zabzučím vám." Ba ne, to já zabzučím tobě, pomyslel si. Trhla hlavou trochu doprava. Když se ocitl u dveří toalety, stiskla tlačítko skryté pod pultem a dveře se s tlumeným zasyčením odemkly. Jakmile se ocitl na velké, bíle vykachlíčkované toaletě, neztrácel čas a hbitě se zamkl v jedné ze čtyř kabinek, seřazených podél východní stěny. Tam zaklapl víko záchodové mísy a položil si na ně nákupní tašku.
Co se dělo pak, je mi skoro trapné vyprávět. Z nákupní tašky vyndal nejprve nůžky a zrcátko, které si před chvíli u Korejců koupil, a začal si stříhat vlasy co nejvíc nakrátko, přičemž dával pozor, aby všechny sesbíral do tašky. Když to bylo hotovo, vyndal holicí krém, jednorázovou žiletku, jednu láhev vody a roli papírových utěrek. Pak si pečlivě oholil to málo vlasů, co mu na hlavě zbylo. Nikdy to nebyl žádný sekáč, měl trochu rozpité rysy ve tváři, ale vlasy mu skoro všechny vypadaly, to se holkám líbilo. Studoval ale psychologii zločinu a věděl, jak funguje mozek. Například to, že když vidí obraz poprvé, lidské oko se obvykle soustředí hlavně na rysy, které mozek považuje za neobvyklé. V případě lidského obličeje to mohou být nejrůznější věci, jako například něco, co mozek subjektu vnímá jako krásné – úchvatné oči, dokonale tvarované rty, znamínko krásy a tak dále – nebo něco, co mozku subjektu připadá podivné – křivý nos, jizva, divný tvar obočí atd. On tím, že měl dost nápadnou jizvu, která mu šla diagonálně po celé levé straně tváře od ucha k bradě, nemohl si prostě oholit plnovous.
"To by šlo," zašeptal, když si prohlížel čerstvě oholenou hlavu v zrcátku. Netoužil po dokonalosti a zároveň chtěl skrýt jizvu, aby jeho strašný čin unikal pozornosti pokud možno co nejdéle. Pak vyšel ven k holce, která zrovna stála u košů s odpadky a bodl ji třikrát do zad. Nikdo si nevšiml, jak upadla, dokud nezačala pištět jako myš, ale to on už byl pryč.