Poblíž Kozí uličky zhřešila

Co je možno tesat do kamene, ptáte se? Nejdřív me sylogismy, pak me aforismy a naposledy jsem se dověděl, že je možno mě vytesat celého. Samozřejmě nejprve natisknout v profi budovatelské 3D tiskárně a až vyjedu zásobníkem do světa, pak je možno mě vytesat. Byl bych tak hotový ve dvou unikátních verzích, z nichž každá by měla zřetelné přednosti. Ta živější by se víc hodila k dívkám, kdežto ta kamenná jako reminiscence na úchvatný intelekt, bohatý duchovní život, na exces vtipu a přehršel skromnosti. Někdo by řekl, že jsem melodičtější či písňovější v žule, ale já si to nemyslím. Nechci vyznít, že bych se korunoval na suveréna formy. Nicméně si přiznejme: kdo má takovou formu jako já, když se do toho pořádně opřu? Nejspíš nikdo. Někdo namítne, že patřím do blázince. A nejspíš bude mít pravdu. Ale vtip je v tom, že jsem pořád na svobodě, tudíž tam nepatřím. Patřím právě tam, kde zrovna jsem - mezi savé samičky. Tím je situace vyřešena. Touha, která vás posedne při četbě mého blogu, je ostatně společná všem lidem. Jste-li rovným členem lidské společnosti, žene vás tato neurčitá touha po odkrývání smyslu. Nic vám nemůže dát proti této touze lék nebo náhradu. Jste odkázáni na mě a na mé pohádky. Na staré černochy, opilé cikány, na vše, co ukazuje, jak mnoho se člověk může trápit, není-li rovným členem lidské společnosti. V čeledníku mi ještě vyčítají, že jsem enigmatický. Ale jakápak já jsem záhada? Jakýpak záhadolog? Co píši, je jasné jak dvě facky. Z obou stran systematicky přilétnuvší na obě stránky lící sličné děvy. Jsem plný pravdy a životní moudrosti? Nepochybně. Stejně tak ale ve mě hlodá jakási zalklá bezdnaděj pramenící z prostředí bolesti a neustále se mi vtírá na mysl trpká paralela mezi osudem mým a osudem slepého, odstřeleného psa. Dobře to cítím, když popisuji, jak jsem zametal s tolika dívkami. Jak jsem si je bral na paškál, abych je později před prahem jejich domů na kolenou prosil, aby mě vzaly na milost... a nikdy mne nevzaly! Všechny ostatně byly pratypy jediné dívky, Osudové, a byly až démonicky shodné s ní, ačkoliv mě to dřív ani později nenapadlo a zapisuji si to tady jen pro budoucí časy, jestli budu třeba případně někdy mít příležitost o tom porozmýšlet. 
Nikdo nedovede napáchat hrůzy tak jako já - a pak po nich tak zamést stopy a uvést ještě v pokušení zcela nezúčastněné. Ale nebojte se nic. Tento blog bude prosperovat, dokud projeví vyspělost aspoň nadpoloviční většina čtenářů. Abonentů. To bude stav požehnané demokracie. Tento stav se projeví tak, že budu držet na uzdě sprosté a nebezpečné síly a budu se vyjadřovat jen jazykem myšlenek přístupným vám a vaší nadpoloviční vyspělosti!

Milostivá je v koupelně

Nejsem žádný Dejsibacha a nebo Přeskočles. Jestli chcete, abych vás tu nakrmil pohádkami, musíte mi koupit pořádnou flašku!

Postava ovčáka ve filmu mě vždy našponuje. Co si to jako myslí, hvízdat proti větru na bezbranné ovečky? Hrát jim na flétnu jako v nějaké Ali Babově jeskyni? Být zároveň naprosto aliterární.

Nedávno mi psala exka na Viber.

Tak jsem se přestěhovala. Přerušila školu. Našla si práci, pak druhou. Je ze mě Pražák, ačkoliv to odmítám připustit nahlas a vnitřně zůstávám věrná O******. Hodiny tikaj.

Odepsal jsem jí, že školu nepřerušila, ale že jí vyhodili. Že to byla docela normální škola a dost se divím, že absolvovala tolik semestrů. Na jejich místě bych ji vyrazil hned na první přednášce. Jak byla vzteklá, to si neumíte představit. Chvilku trucovala, nadávala, pak napsala, že skutečně za nic nestojím, jak ostatně věděla od počátku.

Připomněl jsem ji galerii. Jak jsem si tam k ní šel sednout. Hudba hrála jazzová, barová. Ztratila kluka, přišla o věneček. Utěšoval jsem ji. Najisto vím, že odcházela v růžové náladě, s korálky třpytivých slz v koutcích očí. A nebo si to pletu s někým úplně jiným a tato exka byla prostě jen zhrzená. Přeberte si to. Nicméně se mi Jana nikdy nezajedla. Byl bych s ní navěky, nebýt setkání s Lídou. Bavil jsem se s ní. To mi nikdo neveme, s ní jsem se BAVIL!


Che che che...

Ve jménu lásky

Potkal jsem ho v hospodě. Na první pohled byl pošuk, ale když mi svěřil, čemu se věnuje... musel jsem se ožrat. Prý psal pro Reflex. Těžká situace muže, který si vytvoří vlastní svět z papíru. Z politiky a interaktivní zábavy pro smetánku. Nijak jsem to nekomentoval, jen jsme pili panáky.

Světelný krok

Jeho tchyně byla drobná a hezká a na očích jí bylo znát její milou povahu. Mluvila o něm uznale. Ale málokdo věděl, že než se oženil s její dcerkou, táhl to tři roky s ní... Neříkám, že je to přímo nechutné, ale přiznejme si, že by to asi normální člověk nedělal. Normální tedy ne. Bylo ji skoro pětačtyřicet. Takže tak. Ruce pryč od zralých žen, když jsou dostupné mladé ročníky!

Z diskrétních důvodů

Před ní visely stíny

Zavolal jsem prašným slunečným světlem. "Je tam někdo?" Křikl jsem dost hlučně a slyšel sám sebe, jak to ve mně rezonuje. Nikdo se neozýval. Pár much si oprašovala křídla o přední skleněné tabulky asi tak od roku 1984. Strčil jsem trochu víc do dveří. Hlasitě zavrzaly.

Nevěděl jsem, zda vstupovat někam, kde by mě majitelé mohli nepřijmout. Zaváhal jsem. Těsně před schodištěm, které vedlo někam až do nebetyčné výše. Vykročil jsem vzhůru. Zavrzalo to hrozivě. Byl už jsem nahoře, když mě překvapila další skutečnost. Někdo tam byl. Zaslechl jsem unavený vzdech z nejbližšího pokoje.

Nutně stařeny, protože nikdo nemá tak koncizní vzdech jako ta, jejíž šťávy už zdaleka nevoní šeříkem. V jejím poklidném toku se dala vysledovat jen nuda z existence. Ležela tam, v té umrlčí posteli tak tiše, že mi připomínala nějakou fosílii, nedotčenou během věků. Její hrozné oči zíraly do prázdna a zřejmě už tisíc let nesešla dolů. Já byl asi první, kdo po těch tisíci letech vešel do jejího podlaží.

"Jste zřejmě bystrý chlapec", řekla, "takoví už se nerodí."

"A taky se nikdy nerodili", pomyslel jsem si. Ale řekl jsem: "To skutečně jsem, na akademii jsem platil za nejvýtečnějšího studenta."

Když kocour není doma, myška má samozřejmě pré. Jak jsem předpokládal, její manžel byl na trhu ve Stamfordu. Nevydržela jen tak koukat na to, jak se jí mládí promenuje před očima, zatímco ona vyhasíná a přibližuje se nenávratnému konci, oči se jí orosily slzami. Co tak asi tuto trosku postihlo, aby jí vrylo do tváře tak zoufalé vrásky? Mentální porucha v dospívání? Náruživá kleptomanie? Dítě lásky? Pokoutní poměr? Nevěděl jsem a neodvažoval se hádat.

Utiskování barevných bílými

Za Snyderem přichází poezie očekávaně, vždycky, když má rozžatý táborák, tak se vmísí... ale za normálními lidmi chodí, jak se jí zlíbí, děvce!




Každopádně Páťa měla pech jak Brno. Její sestra Adéla jí doslova pohnojila život. A to je tím, jak byl krásná a taky proto, jak byla úskočná. Pochopil jsem to až mnohem později. Není dobré si držet sourozence příliš těsně u těla, teď to již vím. Mohou se před vámi tvářit jako nejlepší spojenci, ale zatím kout v zapadlém koutku mysli ty nejděsivější pikle.

Julii mohl člověk milovat až k zešílení. Ale mohl ji také nenávidět. Hleděl jsem na ni. Trpký úsměv po mém výroku chvíli trval a za tou dívčí, sotva čtyřiadvacetiletou tváří jako by se kupily věky zlé moudrosti.