Plutonium 186

Je malý. Je tak malý, že téměř není. Je hustý. Tak hustý, že nemůže být hustší.
Je těžký. Jeho hmota nemůže být větší. Své smrti věnuje celou svoji energii.




Ano, jedná se o docela nový, avšak ne tak nový, jak byste myslely, děvčata, prvek! Napsalo se o něm dost. Nazývá se M-A-G-O-R.
Jedno ji jisté: pro psaní potřebujeme podklad, pozadí... Proto není představovým uměním už plastika, ale je jím hudba, proto je, byla a bude literatura vždy představovým uměním par excellence. Tou krajinou prošly už pořádné zástupy lidí. Ale málokdo z nich uspěl. Dobrodruzi, mormoni, horníci v uranových dolech, vodáci, lovci a turisté, pijáci a další a další a každý, kdo tudy projde, zanechá nejasné stopy...

Hanbaté fotky gymnazistky

Zdál se mi mimořádně působivý sen. Na chodníku ležela žena, pěstí bušila do země. Plakající chlapeček. Tříštění skla. Řinčení požárních zvonů. Sirény. Houkačky. Šílenství. Hluboko ze země nadále vycházelo dunění čehosi, co se nedalo zachytit. Komíny se kácely, cihly padaly a všude kolem se usazoval šedý prach. Další otřesy, pronikavé kvílení slečen. Všichni muži a dívky utíkali k prázdnému prostranství stranou od ostatních budov, aby tam našli nevím co - asi útočiště. Stočil jsem pohled k psovi bez zadních nohou, který se plazil po břiše. Pak jsem zaslechl pištivý smích středoškolaček. Stály tam, krásné jak třešně, se založenýma rukama a svíjely se smíchem, když sledovaly celou tu spoušť.
Musel jsem jít k nim. Poznat se s nimi. Byly tak divné, že mě okamžitě přitahovaly. Samozřejmě, že byly stejné jako milióny jiných studentek střední, pyšné jak princezny a nijaké, avšak smály se a jejich divý, divný smích působil jako olej na můj vnitřní napalm. Napsal jsem si jejich čísla do telefonu a slíbil, že se ozvu. Otočil jsem se k odchodu a krátce nato ucítil kousnutí do krku. Jedna z nich mě s ječivým smíchem kousla do platyzmy a druhá už se chystala k témuž. 

Tělo devatenáctky

Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka. V řecké tragédii je tohle úplně základní pohled na svět. Ale v prostředí české středostavovské rodiny je to pohled bezmála zkreslený. Tam je totiž jasně přes pantátu či panmámu určeno, co má dcerka dělat, ke komu se přivdat, komu trošku přikuřit. Aby se rodině dařilo líp. A tak není divu, že Vilemína tak docela nevyrostla ve zdravou, radostí ze života kypící devatenáctku, ale v zachmuřenou, akném poďobanou a mírně přitloustlou pijavici, které bavilo klukům dělat ze života peklíčko. Neuspěla v soutěži, jež jí nebyla vlastní, a proto se rozhodla, že v tom, v čem uškodit může, se přičiní, aby neuspěli druzí. Vlastně je to rozumná strategie, jenže se obvykle tak docela nevyskytuje o oblíbených lidí. Z důvodů, které tady nemusíme rozvádět.

Následky

Oleg byl kus prasete, měl na čele napsáno, že je úplný ztroskotanec, bylo mu to opakováno úředně i soukromě, a tak se za něj začal považovat. Chodil od jedné hospody k druhé, a když se nad ránem vracel z baru, který měl od domu co bys šutrem dohodil, v době, kdy už se mu alkohol maličko rozležel v krvi, musel se vždycky po několika vrávoravých krocích na přechodu opřít o kandelábr, aby přišel k sobě. Než došel ke dveřím činžáku, které si dost namáhavě otevřel klíčem, který dlouho hledal po kapsách a než došel k výtahu, který už dvacet let špatně sloužil, stačil se bezděčně podívat na poštovní schránky nájemníků a zvláště na jednu, na které čněl jakoby dětskou rukou vyvedený nápis "Markéta Kleopatrová". Byl do Markéty blázen už roky, ale jak už to tak někdy osud chce, ona do něj ne, právě naopak. Počkal si na přivolaný odvoz, vstoupil, zmáčkl čtyřku a čekal, než ho odnese do příslušného patra. Jak tak klimbal posunován nahoru, viděl přes mřížku mihnout se jakousi vábnou postavu... a bezpečně v ní poznal Ji.

Bůžek milování

Vzpomínám si na jeden barák z dětství. Byl to starý barák se slabými a popraskanými cihlovými zdmi. Úplně normálních, jakých je dvanáct do tuctu. Co jej však v mé mysli odlišovalo od ostatních, byla skutečnost, že se tam oběsila jedna písařka. Dělala od čtyř do jedenácti ve firmě, která se kdysi jmenovala notářská, nevím, jestli toto povolání v době internetu ještě existuje, nicméně tehdy to bylo místečko, které vynášelo slušné korunky. Byla to shodou okolností matka mého kamaráda a nápad si vzít život ji prý zastihl uprostřed žehlení. Šlo o jakési nevěry a podobné hry na city. Co na tom? Když mi to sdělil kamarád, strnule jsem jej pozoroval. Byla mrtvá a já jsem živý, tak proč řešit tu historii?!

Rybník slizu

Jako by něco viselo ve vzduchu, nějaký netopýr, nějaké neštěstí se kolem nás vznáší.

Farář z doliny

 Ach a co farář, vlas bělostný již,

     není to o něm, není, není?

Už prošli kolem něj, drahoušku, víš,

     bez navštívení.

Belzebub měl tadyhle cíleně chuť si pošpásovat. Tak šel za Rebekou. Znal už, kde bydlí, protože si dali do nosu asi před třemi léty v Roxaně. Pak šli k ní. Dováděli jak jankovatí, ale aby to nestačilo, přivedl jí do jináče. Jí se to tehdy valně nehodilo. Studovala práva. Kočárek a plíny by byl škrt přes rozpočet. Resp. navýšení, které by se zas nehodilo jejím zákonným opatrovníkům.