Rozchod, protože neumíš psát

Někdy se cítím jako ušlá pneu. Raději bych měl hrst studených rozmačkaných brambor než dvě hrsti teplých mladých savčích vnad. To, že se tak cítím jen jednou za osm let, nemusíte vědět! 

Nevím. Trump dostal zaracha na facebook a nejspíš doživotně. Už fakt neví co by.. těma buřičskýma roupama. Pořád pláče, že je prezidentem, i když jím není. A na druhé straně spektra jsou vyžilci, ožralové, feťáci. Pro ně je moc naprosto nepochopitelný pojem. A bezmoc už vlastně taky, neboť každý den začínají polknutím dávky. Té, která rozdíly spolehlivě setře. Společnost proti tomu dnes naprosto nesmyslně vymýšlí zákony, protože nechce, aby se lidé denodenně přiváděli do stavu, kdy jsou mocenskou strukturou a pro Nůžky nepoužitelní. Kdyby si každý podobný potenciální feťák šlehl den co den, co by se stalo s průmyslem? Jenže už se stalo a bude hůř, jak předpovídal Pelc. Osobně bych šel od toho, tady není komu pomáhat. V globálním skejlu libovolné dobré úmysly dláždí cestu do hoven. Naprostá většina se sama ukončí a ten zbytek, který má z pekla štěstí, do toho buď zas spadne a jede na tom jako příležitostný dravec... a nebo od základu překope život, což jemu samozřejmě pomůže, ale pro societu je to ztracený čas a z toho hlediska ztracený případ. Perník je třeba fajn pro OCD typy, abyste se zapojili do společnosti, když jste na pokraji zájmu, ale po čase je paranoia nebo schíza z něj plynoucí naprosto neadekvátní vedlejší účinek, jenž pozitiva zdrtí.

Pomalu se snášel k zemi

 I příroda všude se leskla kol, den každý jak vyhejčkaný, měl modroučkou na sobě kamizol a zlatem byl obetkaný

Všude se leskne pot jejího těla. Vpředu sice nic moc, ale zadek má fantastický. Nejradši bych na ni jen tak vejral. Nedá se říct, jestli má dvacet nebo třicet, je moc hrdá na to, abychom ji odhadem udělovali věk! Ty vroucí oči ji jen pálí, jen žhnou. A taky má takový ten nos. Jako Nefertiti. Egyptská prostě královna, hlavu vysoko, hrdopýška.

Obvykle jdu za svým jako býk, ale před ní jsem se musel zastavit. Chtěla po mě nepředstavitelné, a to nejdelší soulož ever! Když stojím před takovou pastvou, chovám se jako dítě, které se dostalo do místnosti s automaty na mince. Prostě do nich kopu, dokud mi nepadnou tři citróny... Teď, když je daleko a v čase též pryč, umím ji teprve docenit, po dekádě ztraceného plácání! Se mi zastesklo po její kačence, byla vždy jako gumová. Neposmívejte si, že si ničím život. Jen takové hrdé ženy za něj totiž stojí, totiž za ten zničený život!

Přijímám s radosti nervů chvění, shony po marnostech, naplňování požadavků... jen když večer stojí u plotny. Jen když tam stojí aspoň v představách a mohu se jí dotýkat aspoň v snění! Neboť ztratit se v tom, v čem žijete, to katastrofa není! 

Fanatismus je na hovno, ať jde o překlady biblických textů nebo sportovní klání. Kde není humor, tam to páchne od ocasu! Všichni jsme komická, dojemná a fraškovitá zvířátka, která se snaží impozantně urazit cestu z dělohy do hrobu, a lidé, kteří to takhle nevidí, mě k smrti nudí.

Ohyzdný nos cizoložnice

Sny! Stále jen sny! A čím je duše ctižádostivější a delikátnější, tím více sny ji vzdalují možného. Každý člověk nosí v sobě svou dávku přirozeného opia, stále vyměšovaného a obnovovaného a od narození až do smrti je jejím feťákem

Zakoukala se do Filipa, který měl bicepsy jak kýtu šunky a to nejkrásnější tetování vrčícího buldoka na paži. Měl taky zbrusu nový dodge... Nemyslel jsem si, že se požene za cizím klukem do vzdálené země, jak za nějakým dobrodružstvím, ale asi jsem se spletl. 

Jako akční hrdina jsem dával přednost hnětení těsta před stínáním hlav, mixérům před samopaly, a tak nebylo divu, že si vybrala jeho!

Teorie posrané plínky

Co čekáš, že uslyšíš, než věštbu, lež či smích, vždyť matka má byl skřet a otec můj byl mnich...

Dobré, ne? Taky jsem to vymýšlel asi minutu.

Tak říkám. Prostě jsme s Ivou pili jako staří známí, kterými jsme, no.. po těch letech šukání.. asi byli. 

"Podívej. Peníze! Mám peněz jako slupek!"

Volala.. otvírajíc peněženku. Byla tehdy ve fázi mánické a její zuby jiskřily mládím a naprosto dokonalou péči. Vždy se o sebe tak starala.. i dole.. byla neuvěřitelně čistotná. Což ve mně vždy vyvolávalo otázky... proč? Proč není prase, když lidi jsou vesměs prasata svým chováním a jednáním? Proč se staví, jako by byla nějaká cizokrajná ovečka? Ale to je na jiný příběh, to sem nepatří. Takže volala: "Podívej. Peníze! Mám peněž jako slupek. Šéfka mi přidala."

Uvnitř jsem hrával pinball.. úplně sjetý. V osmnácti, devatenácti, ve dvaceti už jsem tam během některých směn nemohl. Myslím, že věděli, proč jsem měl zákaz vstupu a já to ostatně věděl taky, ale nikde jsem se tím nechlubil. Ostatně každý v O****** věděl, že mám skoro všude zákaz vstupu... 

Tak jsem si objednal, co jsem takhle během středečního večera pro lepší spánek pil. Whisku. 

Ona kontušovku. Vždycky pila nějaké ovocné destiláty, nějaké jako lepší, rozumějte, urozenější, aristokratičtější. Myslím, že si tím dodávala na váze. Ale taky milovala Jelínka, zemitého, úplně obyčejného. Fakt, milovala tu firmu a ten výrobek víc než kdy milovala nějakého člověka nebo chlapa. Mě teda řekla jednou v autobuse na zadní sedačce, že mě miluje, ale nevěřil jsem jí. Pravda je, že já ji byl úplně posedlý. V osmnácti. V devatenácti už ne. Ale to už jsme měli tak třiadvacet. Hostinský mě jako vždy probodával ostrým, pátravým pohledem. Ona blábolila něco o těch bezprizorních Romech a mě hezky stoupala hladinka. S ní a ještě asi se třemi holkami, ne víc, jsem zažil stav dokonalého štěstí... jen tak při klábosení, při nějaké stupidní aktivitě, nikdy víc jsem štěstí neprožil. Během celého života mě ani náhodou jindy než při těch třech či čtyřech ojedinělých, sotva minutových "případech" nepřepadl pocit extáze z života.

Napila se a tvrdila, že se jí hnusím. Pak že se ona hnusí mě. Byla úplně šílená, když se ožrala, ale její polibky byly tak opravdové. Zpívala, chodila na záchod, usínala na stole. Pak si někdy k ránu ulehčeně vydechla. Přišla o tři či čtyři stovky. Její peněženka byla lehčí a ona s ní.

Zabila se v autě, je to už devět let. 

Děvčátko moje, Češka nejsi a panna asi taky ne

Pochopil jsem, že jedině Češky mají původ v ráji! A já vás miluju a miluju vás kvůli vašim smutným životům, kvůli té nešťastné prázdnotě, s jakou se za svítání vracíte domů. Taky jste samy -  zrovna jako já - ale narozdíl ode mne svou samotu dovedete konstruktivně vyplnit! Máte své kalendáříky. Své mobilní hračky, necesér... líčení. Dovedete jezdit do práce, kde se stýkáte s podobnými smutnými a nešťastnými lidmi, ale narozdíl od nich vy víte, jak se rozveselit. A když vás nějaký boreček chce nabalovat, boreček, který není ani ryba, ani rak, a je nemastnej a neslanej, místo abyste ho poslaly do hajzlu, nastavíte mu pusinku a pak mu nehtama vydrápáte jeho hnusný oči. Až se ho nabažíte... a ty jeho oči budou plavat v krvi... zřetelné jak napsané sonety.. přes nějakého imaginárního stalkera, kterého také jistě máte. 
Pro to jste tak úžasné. Máte svou story. A vždycky si rychle dovedete spočítat, kolik vás bude co stát. Vlastnost nadmíru znamenitá a veskrze praktická. Ale ta obrovská, příšerná prázdnota, kdy se musíte pěstičkami bít do hlavy a prorážet skoro zeď... ta zůstává. S rozbolavělým zadečkem kňučíte v agónii, když vás kluk opustí, přestože jste vy i on věděli, že to nebylo k ničemu...

Nejdřív štěkáte a pak se chcete tulit.

Nejdřív peskujete a pak vystrkujete... cokoliv. Ve snaze se otřít. 

Nic není chytřejšího a zároveň nic není směšnějšího. Máte práce... nad hlavu, ale tolik jí zas není. Vaše práce je seznamovat se s dalšími a dalšími... s nekonečným procesím princů. Vzplanout a pak se ani nehnout. 

Jedna jediná stála za víc.. To bylo takhle v dubnu. Ulice byly jako vymetené a klapot jejích naprosto úchvatných, jako jehla ostrých podpatků se rozléhal mezi starými domy. Šli jsme se napít do Kotvy. Tehdy to byl něco jako... Globus. Zkrátka dostalo se tam, čeho si průměrný člověk žádá. Potrava, chlast, něco cigaret, šaty. Trvala na tom, že zaplatí. Zrovna dělala nějakou úplně stupidní brigádu už ani nevím kde, ale myslím, že někde s nějakými cikány, kteří byli sociálně slabší a ohrožovali bílou vrstvu obyvatel v Porubě. 

Carlsen a Nakamura

A dívati se budem’ do mračen
a v nervech našich vzroste nová síla.

Kačenka se jí potí

Moře je mýtus, smyšlenka. Nikdy neexistovalo. Ale ono přece existovalo! Pramoře bylo dojemné jako působivě rostlá dívka v tangách.