Kazimír III.

Často se mi v poslední době zdá o Krvácející ženě, bezedném otvoru v ní, jenž hltá semeno a vrhá děti. Je to sám život, ten otvor, ta žena, je to plodnost bez konce. To mě děsí.

Šungitový vibrátor

Byl jasný letní den. Slunce plálo hřejivě zpoza větrem rozháněných oblak. Ocitl jsem se na neplacené dovolené umožňující mi podnikat výšlapy, užívat si přehrad a pohledů na lepá těla studentek. Už týden jsem byl vesměs v lihu, nevěda příliš o sobě ani o zásadních problémech lidstva. Pět mil od Hvíždince, mezi sady a chmelnicemi, jsem ji poprvé ochutnal. Měla odér něčeho potraceného - obsah žumpy. Pociťoval jsem k ní tak nesmírný odpor jako nikdy k ničemu jinému, třeba už jen proto, že se mi vůbec nebránila, ba dokonce se sama s úsměvem nabízela. V červených střevících se sepnutou přezkou, v oranžovém řaseném kloboučku se vzorem májové růže a puntíkovaných šatech zdůrazňujících mezeru mezi prsy, jinak naostro, působila až příliš vyzývavě a namísto, abychom se jako u cudné děvuchy vzrušovali její houpavou chůzí a jihli živýma očima, která promlouvají z té zbožné a poctivé tváře, museli jsme překonávat hrůzu zmatku vida ji, jak pyšně nese svůj poklad formované zadnice a plných, pevných koz a šťavnaté kundy a rozčísnutého kožíšku a nalakovaných palců u nohou příliš záhy odpaněné slečny v době, kdy už žádné panny nejsou. Sex sám se mi překvapivě zamlouva na tak drobnou žabku, její technika sání penisu byla výjimečná, bez diskuse nejlepší, jakou jsem zažil, brala si ho do krku delikátně, kousavě i se zdráháním, pak zas deepthroat se slinami a škleby až po sám žalud a kdyby mohla, sní v ráži i kousek mého odulého, pivem zhyzděného podbřišku, navíc se zdálo, že ani nepotřebovala dýchat, jen nepřetržitě teple olizovala krčky nervových zakončení, monotónně tedy, prázdně, však mistrovsky sála a vysávala, buď byla tak v tranzu, nebo mrtvá, zbavená života, každopádně mrtvá holka je v tom případě zdaleka nejlepší kouřící panenka. Jenže kde k tomu účelu brát mrtvé osmnáctky? Mají v sobě stále tolik života, tolik period před sebou a zklamání na obzoru. Taky měla teplou, úzkou a dobře stavěnou škvíru, z níž neustále tekl nějaký ten čůrek. Hodně častu jsem strávil jejím lízáním a načančáváním, ale pak jsem si v náhlém úleku vzpomněl, že na odpoledne jsem domluven s kámoši na Tour de France, na pivo, na bohužel tam tradičně zvětralého Platana premium a na maďarský guláš s cibulí a paprikou a vším tím nezbytným, tedy na ryze pastevecké jidlo do poměrně vzdálené knajpy, a tak jsem rychle jazyk vyměnil za péro, abych o cyklistický a gastronomický zážitek částečně či nedej Bože zcela nepřišel. Vycákal jsem jí úplně šílenou, týdenní nálož do dírky za jejího roztouženého sténání, tak jak to asi má ráda. Nebo taky ne, ale to mi bylo fuk. V tu chvíli bych s ní i chtěl mít dítě, malé a sladké a co by věčně neprudilo, s mou nebývalé koketní letní láskou, ale kdybyste se mě zeptali jen o několik minut později, asi bych se dlouze rozmýšlel. Nicméně než jsem vyrazil směr nechutné pivo, na které jsem se vůbec netěšil a poflusaná hospoda, ještě jednou jsem ji slušně obtáhl, přes nalité kozy se jevila lehká jak pírko, to ty dívčí kosti asi, takže naše šukání mi nahradilo pro ten den fitness, žádné ležení, spíš neustále na nohou a nebo různě akrobaticky jsem ji udržoval nad úrovní půdy, za pomocí bludných kamenů a menhirů a vymrdával ji dírku z pohlaví. Turisté, ti novodobí barbaři, kteří se často na Hvíždinci a v jeho okolí vyskytují, nás naštěstí během těch podivuhodných líbánek nevyrušili ani jednou.

Řezník z metra

Pod všemi těmi obvazy a náplastmi ráno vypadala docela pěkně, jen nos měla jak bambulu, odulý a tupý jak poražený boxer. Byl to z mé strany projev ryzího citu, že jsem jí naložil, což vám asi nemusím říkat. Po celé roky ze mě dělala klauna. Spouštěla se s kde kým a já přehlédl všecky symptomy, jak např. úzkostlivě převlékala ložní prádlo. Bože, tak v mé posteli. Zjistil jsem, že minimálně dvakrát to dělali, když jsem byl s nimi v domě. Načapal jsem je v koupelně. Ale řekl jsem si che sera, sera... počkal si, než to dokončí, než mladší milovník odejde oknem do bouřné noci. A teprve pak jsem ji konfrontoval. Když se nemohla bránit, když byla ještě zrůžovělá vláčná z akce. Zřezal ji nejprve do černa, a teprve až celé její tělo získalo barvu podlitin, odešel jsem se zpít do baru.

Nebudu vám vyprávět, co jsem vyváděl. Zlískal jsem se hůř, než jsem zlískal ji. Bylo proč, he? Skoro zabít cizoložnou ženu, to si žádá kvalitní posilnění. A pak, nenavyklý vážně pít, měl jsem co dělat, abych se dobelhal do domu. Spadl jsem ze schůdků na verandu a rozbil si sanici. Naštěstí mi zůstala většina zubů v ústech, což se o ní říct rozhodně nedá, sbírala je a popotahovala při tom jako malá holka, jako korálky, které se rozsypou, když po nich dupe zdivočelá tchýně. A tak jsme ráno při snídani oba vypadali dost bídně. Ona v obvazech jako Frankensteinova kreativní manželka a já docela jako utahaný masový vrah. Nebylo jí do řeči, jen pořád vzlykala. Mně zas nechutnala smaženice, kterou jsem nám připravil, měl jsem chuť ji opařit zbylým olejem, ale opanoval jsem se. Jen jsem seděl u stolu a upřeně ji pozoroval. Čekal jsem, že bude prosit a odpuštění i o to, abych ji přidal, že bude trpět masivním pocitem viny, jenže nic takového jsem na ní nepozoroval. Zdálo se, že spíš trpí bolestmi celého těla. Spíš lítostí. Spíš vším možným než vinou. Obávám se, že to má obdivuhodnou logiku, kterou jsem tehdy nenahlížel. Chápala své poslání - nevěrné ženy, jako něco, co jí bylo dáno od lůna a co naplňovala celé roky u ostatních chlapů.

Víte, dalo by se říct, že jsem posedlý veřejnými záchodky (a dívčími kalhotkami.) Zvláště těmi na nádražích a metrech. Kdykoliv mi jen Prozřetelnost umožní je navštívit, což se děje neustále, snažím se z nich vyčíst jejich tajuplný příběh. Kdo je kdy užíval, jak a proč. Proč, to už snad vím, někdy je třeba si ulevit, ulevit napjatému měchýři nebo rozbouřenému svěrači. Ale jak se některé užívají, to je vskutku otázka za milión. Často vídám tyto záchodky doslova zdecimované. Telefonní čísla vyrytá nožíkem. Bledé, vlhké stěny hajzlíků pomalované nejapnými symboly, potřísněné výkaly, ba i krví z vložek nebo čeho. Všechno okolo je zasrané kromě mísy, to je též častý jev, dokonce jsem viděl trenky vsazené v ústí hajzlu, bránící mu se řádně vsát. Držáky na toaletní papíry nejspíš pochcané, protože často tak mokré. Smrdící po hutné a vazké hmotě výstřiku. A nejlepší na tom všem je to hrobové ticho, které se rozprostírá až za horizont. Posprejované vagóny vlaků nebo graffiti, to je pastva pro oči, kterou ocení fajnšmekr i obyčejný nachomýtnuvší se, ale takové osamocené psí (?) lejno, které trůní na jinak čisťounké, téměř nemocničně bělostné, vypucované toaletě na dřevěném prkénku a na které se sletává hejno jedovatě zelených much, to je, prosím, bizarnost, určená jen mírně zfetovaným očím zvyklým na lehký či středně těžký bizár. Z toho mrazí v zádech a dělá se mdlo. Tak se prostě vyblijete vedle toho hovna, neřku-li přímo na něj, aby ta scéna dostala ještě neotřelejší přídech. Žlutavé žaludeční šťávy, zelenkavé mouchy, tmavěhnědé, stočené hovno, bílé kachle, všude se vznáší ten vyčpělý smrad chcanek a starých prdů, do toho umdlelé ticho jak v kostele. Najednou se ocitáte jakoby ve fiktivním světě plném bubáků, efemérních přízraků a hmyzích mužů, kteří mají spadeno třeba i na vykouření vašeho genitálu. V tomto bisexuálním světě neplatí pravidla našeho světa, je v něm dovoleno prakticky vše - kromě možnosti se oběsit na lustru, jakkoliv se poškodit či přivodit si ztrátu vědomí, jež by vás okamžitě zas přemístila do našeho světa. Ta iluze vás však trvale poznamená. Nikdy nejste v klidu. Polymorfně tedy žijete v napětí vyvolaném návštěvou toalety, trápí vás obavy, i když se sebevíc koncentrujete, nedokážete proniknout pod okraj iluze, že vás během takové návštěvy najdou mrtvého na chladné kachli a později komplikovaně zabaleného do rubáše, neboť vás něco tíživě neživého, zbytnělého a chátrajícího zasáhlo pilníkem na nehty rovnou do sítnice oka.

Často taky na veřejných toaletách, tak jako tisíce jiných anonymů, masturbuji. Prostředníkem ruky vklouznu do slipů a hraju si se sebou, dokud palba mrdky nepřistane mimo výseč kalhot. Vyznávám se z tohoto přečinu vůči mravnosti jen z toho důvodu, že nesnesu nadále pravdu skrývat.

Výtvor

Mládí je schopno všeho. Nezvykne si, ale zapustí kořeny.

Zvyšující se vlhko nebylo tím, co vyhnalo nájemníky z čísla 65. Nebyla to hniloba ve sklepem, ani pokles půdy, jenž způsobil, že se v průčelí domu otevřela trhlina táhnoucí se od schodiště až k okapu. Byl to hluk procházejících zástupů mrtvých. V horním patře hlomoz dopravy nikdy neustával. Zapříčinil, že popraskala omítka, že se zkroutily nosné trámy. Lomcoval okny. A otřásal myslí. Číslo 65 na Žižkově náměstí byl strašidelný dům. Nikdo v něm nemohl dlouho bydlet, aniž by nezešílel.

Nikdo nedokázal říct kdy a jaký, ale i pro necvičeného pozorovatele bylo skličující ovzduší, především horního patra, zřejmé. V čísle 65 byla atmosféra prosycena vzpomínkami, příslibem krve a ve skulinách se držícím pachem, jenž dokázal obrátit naruby i ten nejsilnější žaludek. Budově i jejímu okolí se vyhýbala všechna chamraď, ptáci, dokonce i mouchy. Žádné svinky se nehemžily po kuchyni, ani jeden špaček si nepostavil hnízdo v podkroví. Ať už se tu stalo cokoli, dům to rozpáralo jako nůž břicho ryby, a tím řezem, jenž obepínal celý svět, nahlíželi a promlouvali mrtví.

Alespoň taková byla pověst...

Výrnluvněji než slova vypovídaly jejich oči o nezměrném utrpení.

Sáhl po klice, ale dveře se rozlétly dříve, než se jich vůbec mohl dotknout. Chodba za nimi zmizela. Tam, kde bývaly důvěrně známé prostory, otevíral se pohled na dálnici, jež se táhla k dalekému obzoru. Ten pohled Jirku na místě zabil. Jeho mysl neměla dost sil, aby vstřebala takový vjem - nervový systém neodolal náporu, jemuž byl náhle vystaven. Srdce mu přestalo bít... ta změna rozvrátila řád jeho organismu, pomočil se a pokálel, nohy se mu roztřásly a pak se podlomily. Padl na zem a jeho obličej se podobně jako nátěr dveří začal svrašťovat, tělo se otřásalo v nepravidelných záchvěvech. Stal se pouhou hmotou, stejně netečnou jako dřevo nebo ocel.

Pramen štěstí

gds

Pazderna

"Protiva!"

"Nána!"

Dlouho mu scházet nebude. Nakonec prohlédne. Uvidí jiné možnosti. A ona si na oplátku najde nějakého kováře, co by ty její stydké kosti brousil jako kamínek. Dva se brali z lásky a teď šukají v nemanželských ložích.

Lidská komedie.

Na těch emancipovaných slečinkách zbožňuji, jak se dělají důležité. Zrovna jako by chtěly ukrást Měsíc. A přitom jim ještě z kundy nezaschl ejakulát. Z vaječníků jim teče sliz atd. Zmizí třeba už dávno z místnosti a pořád to tam čpí jejich parfémkem. Pak se krátce objeví před večeří, oznámí, že jdou na návštěvu kamarádky a vrátí se až druhého dne.

Kdo by si o nich pomyslel, že se mrouskají s následujícím nabíječem?

Termínový

Po přečtění nadpisu vás možná napadlo, že vám tentokrát povím něco o termínovaných vkladech. Jak se zařizují, co za ně koupíte a proč patří mezi zlatý fond mezi produktivním obyvatelstvem, mezi rodinkami o třech hlavách. Matka, její soudem přiřknutý syn a chundelatý čokl, jak často dnes vidíme jako případ atomové rodiny.

Ale to je, panenky, úplný omyl, takřka faux pas.

Tak především se tyto pozoruhodné vklady ukládají. A co se ukládá (na váš účet, ne na účet šéfa) se téměř vždy protahuje až téměř k datu vaší smrti, aby narostly cifry a vy se mohly cítit jako bohaté paničky. Nicméně z čiré skromnosti prozradím, že je mimo možnosti tohoto blogu o nich vyprávět.

Termínovaný pochází ze slova termini. Nebo terminátor, záleží, z jaké jste doby. Termini téměř vždy označuje konce nebo aspoň hranice limitů či limity hranic. Kde je čeho konec, tam je po terminech a žádný bankéř vám je neuzná. Zajděte si na poštu, nalepte na dopis sto či víc let starou známku a zkuste jej odeslat. Nejenže vám ji žádný pošťák nedoručí, ale dokonce vám za týden přijde obsílka k soudu, kde si, pokud se uráčíte dostavit ke slyšení, vyslechnete, že jste zneužil legislativity a znehodnotil originální poštovní známku v ceně stovek tisíc grošů tím, že jste si ji vytiskl na jehličkové tiskárně.

Falšovat známky prý je v zemích českých trestné. Zvlášť pokud je na nich císař Ferdinand nebo Marie Terezie, ta taškářka blahé paměti.

Děti už o nich naneštěstí neví ani prd. Ani neví, že nějaké mocnářství existovalo a že nám tu zavedli tu trapnou docházku do ještě trapnějších káznic, kde se erudovaní blbci stávají docenty a profousy a bezduché šprtky zastávají pozice nejšpičkovějších vedoucích výzkumu. Kde bezradné děti, sotva vypadlé ze stužkováku, opět násilně vtlačené do lavic, obětují svůj volný čas, jediný majetek, který mají, aby si vyslechli zívání, stesky či nesouvisející komentáře, případně jak houfně v posluchárně spí při výkladu Hegelových rozumů, jeho fenomenologie ducha (sic!), polovina učebny, aby se o dva týdny později tři sígři v skupince u hajzlíku předháněli v abreaktivních heslech, jak intersubjektivní a recyklovaně usebrané doktorovy filozofie myšlenky jsou.