Buržoasie

Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela,
a v něžnou přízeň duší citlivých,
čekal jsem vzpurná, vzdorovitá čela
a bujných retů rozpustilý smích

Dnes je mezinárodní den orgasmu? Nevíš, jak ho oslavit? Dostaneš dvě rady.

Sportuj. Možná sedíš celý den u stolu, nebo neprovozuješ žádný sport. Ať už jedno, nebo druhé, zkus se začít více hýbat. Skvěle tím protáhneš pánevní svalstvo, které hraje během orgasmu důležitou roli.

Vzdychej! Zkus prožívat milování mnohem intenzivněji. Máme tím na mysli, abys zkusila více vzdychat a užívat si samotný moment. Uvidíš, že se sama více vzrušíš.

Výlet do Pluta

Vím, že jednou ke mně vkročí
cosi tiše za šera.

Stín se krčí. Pak znenáhla se mihne.

Duhovka mi zjihne.
Vítězně se zadívá v mé oči
sfinga či snad chiméra.

Satan

A za svítání městem vrávoral jsem
s tupými smysly, mdlý a vysílen.
A tíseň spala.

Přimastit kaši máslem

Vážím teď lehce pod šedesát kil a pokud se nepletu, razím si to šedou ulicí na slunku docela štramácky, až na to, že se nesu jak lehká holka po gangbangu. Na vybíjení Provinilých ještě je dost času, jádro začínám hledat až kolem desáté, zatím obrazím bistra, naleju do sebe pár džusů, dojím se nějakým tím sladkým dalamánkem, který tu je skoro zdarma - a navštívím samozřejmě videohernu. Mám-li působit věrohodně, že jsem prostě jen obyčejný pařan, kterému chutnají čokoládové muffiny a maminku zdraví od obrazovky noťasu, co si navymýšlí pečenou kachnu s jablíčky, měl bych se tak taky chovat.

Tahle hlavička je jiný kafe než ten potetovaný debil předtím, Napojení se daří nesrovatelně líp, mám přístup k lecjakým možnostem a informacím. Například ovládám počítače, znám jeden světový jazyk a dívku svých snů můžu vzít do muzea zbraní.

Roura se zanesla sazemi

S hlasitým zaklením jsem si vyhrnul tričko a vpravil dávku, pomohla okamžitě. S každým nádechem se mi tělo uvěřitelněji vracelo do života. Na inzulínu jsem nikdy vskutku nefrčel, to bych si pamatoval, i přes tu mázdru paměti, která se tenčila a prosvítala stále žalostněji. Potácel jsem se po místnosti a nuuhle mě napadlo. Celý se svlečů. V zrcadle na dveřích skříně naproti jsem přes brýle (měl obručky ze slonové kosti a čočky jak popelníky) uviděl to dopuštění v celé nahotě. Dědictví počítačové generace. Hubený jak vižle, náctiletý diabetiky s bílou kůží a zrzavým porostem, brutálně krátkozraký, ramínka jak dětský věšák. Nechyběla ani aknózní pleť, zanesená jak přes hrubé struhadlo. Přišoural jsem se blíž k zrcadlo, abych si ji prohlédl zblízka a dostal jsem další záchvat smíchu. Tak parádní předkus nemají ani cirkusoví koně.

A bylo vůbec ohromně příjemné se smát. Vůbec se mi nechtělo zastavit, dokud stačil dech. Slyšel jsem, jak hýkám, a to bylo směšné ještě víc. Jsem se přistihl, že takhle dobře a zplna jsem se nesmál již pěknou řádku staletí. V předklonu, opřený o komodu, třásla se mi kolínka, a pak ty klouby - vystouplé jak uzly na biči. Smál jsem se Osudu, stvořiteli, záměru i smyslu, jako by se zároveň se mnou smála podstata mé mise.

Dál jsem tedy hýkal, střídavě popadal dech a v přestávkách se sháněl po koupelně, poněvadž všeho moc škodí a už se mi chtělo na záchod, vážně nerad bych opět plnil láhev od coca-coly, jak to dělal klučina, když nemohl odejít od klávesnice. No a hadry byly kapitolou samy pro sebe. Co jsem sundal ze spodní polovice těla, ty byla zralé na podpal. Jak říkám. Závidím těm oživlým ve filmech. Žádné z mých Procitnutí není tak čisté a bezproblémové.

Ten opičák si vůbec nežil zle, napadá mě , když konečně ležím v posteli a prohlížím si místnost. Vlastní pokoj, cákle zařízený, k němu samostatná koupelna, pohodlná matrace, květinkované povlečení z nějaké fajnové látky, ještě vonící po aviváži. Veliké hodiny na zdi, tak ohleduplné, že netikají, jen plynou, ukazují čtyři a mně je teď už vlastně skvěle. Osprchoval jsem se, oblíkl do čistého pyžama ze skříně, znovu se nalokal coly a uložil do peřin. Před usnutím jsem si dopřál jedno pohlavní ukojení a prociťuji teď život, který mě slastně přijal v těle tohoto přátelského a bezskrupulózního mládence.

Má vše vydřeno

Viděl jsem ve filmech vstávat mrtvé z hrobů. Kterak hladce a sebejistě, byť pomalu, se hrabou na povrch nebo se aspoň posadí v rakvi, zakřupou kostmi a protáhnou krk, jak kulturista po tréninku, a už se rozhlížejí, koho by roztrhali na hadry. Upřímně jim závidím. Všechna má vzkříšení jsou krajně nefotogenická, vlastně jsou až nekulturní. A zrovna tohle Procitnutí považuji za nejhnusnější.

Nedávno jsem umřel sedě v židli, hlavou na klávesnici. Sotva si to dovedete představit: zatuhé krční svalstvl, vystydlá mícha pod pronujícím obratlem, ani za nic jsem se nemohl nahodit. Hlava dobře šlapala, dokud se od krku dolů oběh nepřerušil, pak jen takové náznaky citu, spojení mozků se svaly nedostatečné.

Patrně vás zajímá, co jsem zač. To asi není žádné tajemství. Maminky vědí, co znamená být opanován všední situací. Když náhodný kolemjdoucí spustí zrak z jejich dekoltu, dostane se k nohám a nebo i jinde, koketně se usmějí a jdou si dál po svých. Jenže já patřím mezi ty, kteří byli záměrem, Osudem a smyslem vyslaní na planetu, aby se takovch odpudivých slizáků zbavovali a maminky uchraňovali od rozpaků. Ti, jež sleduji, jsou takzvaní Provinilí a já jsem jejich popravčí - nebo prostě jen voják s úkolem.

Teď se asi po sobě užasle podíváte. Fakt jsi to řekl?

Jo, nestoudně jo!

Zvedl se vítr

Dovolte mi se představit, přátelé mi říkají Bezejmenný, nepřátelé nebo klienti, zkrátka ti, kterým se poštěstí mě potkat, Nesmrtelný. Upřímně neví, proč je počítačová generace děcek tolik závislá na nikotinu nebo aspoň na kofeinu, ale tolik plechovek koly a divnobarevných energy drinků jsem neviděl za celou svou existenci. Musel jsem se narodit před hromadou let. Ne že bych si pamatoval dětství, ani střípky z něj ne. Ale narodit jsem se musel a být mladý též, děkuji stvořiteli, že mám tak krátkou paměť a zřejmě taky za to, že krapet připálil, když mě vyráběl, protože z člověka mám akorát to trapné tělo, momentálně při tomto Procitnutí tělíčko sedmnáctiletého rachitického chlapce, který umřel sedě v židli, hlavou na klávesnici.

Normálně mi trvá tělo "rozchodit" pár hodin, s tímhle jsem se trápil podstatně déle. K večeru se mi svalsto začalo třást jako rosol. Myslel jsem, že malátnost, bolest a celková podebranost, jež tak často doprovázejí nové obrození, nejsou nijak zvláštní.

Ale proč jsem se třásl tak, že bych měl solit housky, tomu jsem nerozuměl. Nebylo to zimou. Pustil jsem se poctivé šťáry, třeba když prohledám pokoj, najdu nějaké vysvětlení. Zjistil jsem, že mi čert byl dlužen takový pokoj. V horním šupleti pod počítačem měl kluk tucet jednorázových inzulinek, dávkovač i tester. Na nočním stolku takové to píchací pero. Vida, jaký humor je na mně páchán. Kvůli jednomu vpichu do svalu jsem musel sejít ze světa, teď se budu muset píchat do břicha xkrát za den, abych mohl vůbec fungovat.