Klára seděla na studené dlažbě kuchyně. V prstech svírala střep z rozbité sklenice. Svět se jí dávno zhroutil – samota, zklamání, prázdnota, která v ní hlodala jako hladová šelma. Přitiskla si skleněný hrot k zápěstí, ale v tu chvíli zazvonil zvonek u dveří. Lekla se, střep jí vyklouzl z prstů a rozbil se na menší kousky. Otevřela dveře a tam stál Daniel, sousedův syn. V ruce držel knihu, kterou jí kdysi půjčil. "Promiň, zapomněla jsi ji vrátit," usmál se. Klára jen přikývla, rychle převzala knihu a zavřela dveře. Srdce jí bušilo. Ne z lásky, spíš z toho, jak moc se lekla, že ji někdo vyrušil. Další noc se rozhodla jinak. Vzala hedvábnou stuhu, kterou našla ve staré skříni. Uvázala ji na lustr, vytvořila smyčku a vylezla na židli. Zavřela oči, připravena ukončit tu nekonečnou bolest. Ale když se chtěla pustit, ozvalo se hlasité PRÁSK. Stará židle pod ní nevydržela a zřítila se k zemi. Klára s ní. Stuhu sevřela v prstech a rozplakala se. Tentokrát nezazvonil zvonek. Někdo rovnou zaklepal na dveře. "Jsi v pořádku?" zazněl známý hlas. Daniel. Klára neodpověděla, ale Daniel to nevzdal. "Slyšel jsem ránu. Nechceš jít ven? Jen na chvíli?" Nechápala, proč to řekl. Proč mu na ní záleželo? Ale než si to rozmyslela, už stála ve svetru na chodbě. Šli spolu podél řeky. Klára se dívala na vodu, která klidně plynula dál, jako by žádná bolest nikdy neexistovala. Daniel mluvil o svých snech, o tom, jak chce malovat, cestovat, žít. A Klára poprvé za dlouhou dobu naslouchala. "Víš," řekl nakonec a zadíval se na ni, "někdy stačí jen chvíli počkat. I nejhorší dny pominou. A pak přijde něco krásného. Stačí si dovolit to vidět." Klára sklopila pohled, ale po chvíli se pousmála. Jen nepatrně, ale přesto. Možná měl pravdu. Možná… jen možná.
Žádné komentáře:
Okomentovat