Seděla u okna, prsty lehce svírala sklenku levného vína. Hlava opřená o chladné sklo, venku syčel déšť. V kapkách na skle se lámalo světlo pouličních lamp – zlaté čáry na tmavém pozadí. Kdysi věřila, že takhle nějak vypadá láska. Něco krásného, co se rozplyne dřív, než to stačíš pochopit. Byla zoomerka. Nikdy by si tak sama neřekla, ale slyšela to dost často. A ne jako nálepku generace – spíš jako výsměch. Jako stigma. Příliš stará na sny, příliš mladá na klid. A pak přišel on. S očima plnýma naděje, s úsměvem, co sliboval víc, než by měl. Neptal se na její minulost. Neměl potřebu chápat, proč se stále bojí noci, proč se k ránu budí s bušícím srdcem. Jen jí bral dlaně do svých, jen šeptal slova, co zněla jako písně, co už dávno nehrály v rádiu. Myslela, že tohle je ono. Konečně. Že po těch letech, kdy se učila být silná, může být slabá v jeho náruči. Že může přestat počítat jizvy, co v ní zanechal svět. A pak jednoho rána prostě nebyl. Dveře se zavřely bez ozvěny, v hrnku zůstal studený čaj. V telefonu žádná zpráva. V zrcadle tvář, která se dívala zpátky s němým úžasem – jako by už tuhle scénu viděla. Jako by ji znala nazpaměť. Přitáhla si svetr blíž k tělu. Venku pořád pršelo. A někde tam, v dešti, šla mladší žena. S očima plnýma naděje A s ním. Déšť bubnoval na okenní parapet jako rozzlobený bubeník. Zlaté čáry pouličních lamp se rozmazávaly v mokrých kapkách a vytvářely abstraktní malbu na skle. Vzpomínky se vracely jako ozvěny starých písní, které hrály v rádiu, když byla mladší. Zvedla sklenku a upila z vína. Hořkost se rozlévala po jazyku, stejně jako hořkost, kterou cítila v srdci. Byla zoomerka, generace, která se naučila skrývat své emoce za maskou síly. Ale uvnitř se cítila křehká jako sklo, které se rozbije při prvním nárazu. Vzpomněla si na jeho oči, plné naděje, na jeho úsměv, který sliboval nemožné. Na jeho doteky, které ji probouzely z dlouhého spánku. Ale pak zmizel, jako ranní mlha, zanechávajíc za sebou jen prázdnotu a chlad. Pohlédla na svůj odraz v okně. Viděla tvář, která nesla stopy času, ale také stopy bolesti. Byla to tvář ženy, která se naučila přežít, ale která nikdy nezapomněla na to, jaké to je milovat. Vzala si kabát a vyšla do deště. Studený vítr jí šlehal do tváře, ale ona necítila chlad. Cítila jen prázdnotu, která se rozlévala v jejím srdci. Šla ulicemi, bez cíle, bez směru. Cítila se ztracená, jako loď bez kompasu. Ale hluboko uvnitř věděla, že se nevzdá. Byla zoomerka, generace, která se naučila bojovat za své sny. Zastavila se před výlohou kavárny. Uvnitř viděla mladší ženu, jak se směje. Seděla s mužem, který měl oči plné naděje. Poznala ho. Byl to on. Srdce jí sevřel chlad, ale ona se nedala. Otočila se a šla dál. Věděla, že její příběh ještě neskončil. Byla zoomerka, a zoomerky se nikdy nevzdávají.
Žádné komentáře:
Okomentovat