Je to má nejdražší chiméra

Poslech trylků ptáků pro ni byl druhem meditace a uklidnění.

Představovala si, jak Kateřina usedá do svěží trávy a s uvolněným úsměvem se ponoří do symfonie ptačích zpěvů. Hlasy pěvců ji musely provázet jako neviditelní chránci po celý život.

Dora je sama často hodiny v lese vyhledávala a věnovala se jen naslouchání. Získávala tak vnitřní klid a poznávala poselství, jež jí ptáci vyprávěli. Připadalo jí, že jí rozumí lépe než lidé.

Při psaní básní o Kateřině se snažila zachytit i tu něžnou melancholii, kterou musela pozorovat v jejích očích, když trylky poslouchala. Zdálo se jí, že v jejich tónech hledala upokojení pochopitelné jen jí samotné.

Díky tvé inspiraci se Dořin obraz Kateřiny stal ještě bohatším a živějším. Věřila, že jednoho dne bude mít tu čest poznat tuto výjimečnou ženu osobně.