Je to jen koláček lásky

Jsem jako led a hořím jako vích, pro všechno mám hned obdiv a hned smích, setřásám jho a pak je znovu nosím. Mám rád jen to, čeho pak trpce želím, jsem statečný a chybí mi dost sil, mám malou naděj, ale velký cíl, lekám se lásky, a přec jí vždy čelím. Oč víc se chystám, o to víc se vzpírám, přeji si volnost a sám se uzavírám, přeji si vše a chci jen jedno mít. Jsem Prométheus v tom svém utrpení: troufám si, toužím, chci — a pak to není: tak černě spředla Sudička mou nit. 

Dej mně mír, lásko, poruč už klid zbraní, anebo napni ještě víc svůj luk a sprosť mě naráz života a muk: sladká je smrt, jež přijde znenadání! Po celý den, ať se dní nebo šírá, nedá mi jedno pomyšlení spát a neblahé mě v blahu napořád jen sužuje a novým žalem týrá.