Sauvignon nebo ležák?

Všichni svatí

Račte šukat

Z dívky se stává rudá křeč

 

Po chodníku přeběhla vyplašená, navlhlá kočka

 Dneska si povíme víc o Lilith.

Anička odtahuje závěsy

Muško má,

hru letních chvil

jsem lhostejnou rukou

ti ukončil.

A mouchou jak ty

jsem, muško má.

A nejsi člověkem

tak jako já?

Vždyť tančím a piju

a zpěv můj zní,

až slepá ruka

mě rozdrtí.

Když myslit je život

a síla a dech,

a smrt je být zbaven

myšlenek všech,

pak šťastnou muškou

jsem i já sám,

ať živ tu jsem,

ať umírám.

Nejspíš začíná mrholit

 

Bylo jí asi sedmadvacet či osmadvacet let a byla velice krásnou blondýnkou s velkýma modrýma očima a silnými rty. Přišel jsem k ní ve věci pojistného jejího muže, který nedávno zesnul. Byla zaražena mým brzkým příchodem... však se taky ptala: "Musím tím být obtěžována právě teď?"

Inu, muselo to být. Už dlouho jsem se tak dlouho nepásl pohledem na postavě nějaké vdovy. Této přitažlivé kočce sice už táhlo na třicet, ale postavičku měla jak proutek, prsa jak velké květáky nebo kvalitní tuříny.

"Odvahu, drahá paní, odvahu. Vidíte, váš nebožtík manžel se pojistil na život značně vysoko... a v takovém případě musí mít pojišťovna vždy jistotu v některých podrobnostech. Zplnomocnili mě, abych jednal v jejich zájmu," deklamoval jsem jí naučené frázičky.

"Můžete být klidná a být si jistá, že udělám všechno, co bude v mé moci, abych pro vás věci zdárně vyřešil. Zopakujete mi stručně smutné události minulé středy?"

Vysvětlila mi poněkud otřeseným hlasem, že se právě oblékala k čaji, když k ní přišla služebná. "Jeden ze zahradníků právě běžel k domu," oznámila mi. "Našel...," hlas se jí zlomil. Soucitně jsem jí stiskl ruku. "Chápu, dost již o tom. Viděla jste svého muže již dříve? Odpoledne?"

"Ne, od přesnídávky jsem ho nezahlédla, nejdřív byl (nahoře) v kanceláři a já pak měla cestu do vsi pro známky. Když jsem se vrátila, myslím, že se právě procházel v parku, protože tam zhruba v té době ve středy chodívá... střílí na vrány. Brával s sebou obyčejně svou malou pušku na vrány."

Její hlava sebou neklidně zazmítala. 

"Zaslechla jsem zdálky dvě nebo tři rány."

Pomyslel jsem si, že právě tehdy ho mohl jeho vrah či jeho vrahové, bylo-li jich více, oddělat. 

Pochopil jsem ještě po krátké diskusi s ní, že byla velmi nechápavá v obchodních věcech. Byli spolu jen rok a půl. Netušila, jak si její muž vydělával na živobytí... a na ni. On se spouštěl s milenkami a ona se na oplátku pokoušela rozptýlit jeho chmurné představy o tom, že brzy umře, protože nedávno před svou smrtí prodělal chrlení krve.

Komedie. Typická česká komedie.

Třicet let pojídal brambory

 

Kdo pozná našeho slavného dramatika? 

Civilní oběti

Dívka chrápe se sousedem

Robespierre byl v právu

Obtížená kozlem

 Hodně teď ujíždím na Stable Diffusion. AI generující obrázky podle textu. Pěkná blondýnka na pláži:

Nebo černý motýl:

Matka. Příběh oka

V té době Simonu posedla mánie rozmačkávat si v kundičce vejce. Vždy se k tomu uvelebila v křesle, roztáhla nohy a já před ní vstoje onanoval, abych jí mohl vystříknout do obličeje. Předtím jsem jí položil na břicho vejce a ona si je s rozkoší zavedla do pochvy. V okamžiku, kdy se objevilo semeno, rozmáčkla vejce, vyvrcholila a stáhla mi hlavu do klína, kde jsem byl zmáčen tím žlutým přívalem.

Jednou nás přitom překvapila její matka. Ta mimořádně mírná žena se spokojila, přestože za sebou měla příkladně bezúhonný život, s mlčenlivým přihlížením, takže jsme o ní vůbec nevěděli. Myslím, že hrůzou nebyla s to otevřít ústa. Když jsem byli hotovi a spěšně uklízeli vzniklý nepořádek, objevili jsme ji strnulou ve výklenku dveří.

"Dělej, jako by sis jí nevšiml," pošeptala mi Simona a dál se utírala mezi nohama.

Odešli jsme bez sebemenšího náznaku spěchu.
Několik dní poté ji Simona, která se mnou trochu dováděla na půdičce nad garáži, pomočila, když se zastavila pod námi, aniž o nás věděla. Stará dáma se upravila a zvedla nahoru své smutné oči s tak zmateným výrazem, že nás vyprovokovala k dalším nevázanostem.

Zvěrstvo na ní spáchané

Režie

Výstřednost modlící slečny

Roste v ní malý marxista

Těsně nad ohanbím

 

Dveře se zavíraly a milenci se svlékali

Zelenovlasá

 

Meióza v černém

Někdy, když jsem přítomen na nějaké konferenci, ve snu, toť se rozumí, kde lidé hovoří o experimentech, o biologii a kde hledí pod mikroskop, napadne mě, dost maně, ne nějak cíleně, že tito lidé si to všecko vymysleli a pouštějí do světa informace, které si my, prostí posluchači a příjemci vědeckých senzací, prakticky nemůžeme ověřit. Zatímco v drtivé většině případů na tom valně nesejde, stává se však někdy, když je mluvčí obzvlášť zapálený a působí, že sežral moudrost své profese, že propadnu černé beznaději, že jsem se také nestal takovým všeználkem, který by mohl pod mikroskopem vymýšlet různá nepravděpodobná spojení. Co třeba s takovými novorozenci? V popřené existenci, tedy dokud jsou v lůně, nejsou příliš škodliví. Jenže jakmile se narodí - a pokud se narodí s nějakou vypečenou odchylkou, jsou třeba chromozomálně odlišní ve smyslu meiózy, okamžitě se na ně upře pohled vědců a často ho pohrouží do přihrádky, čistě abstraktní samozřejmě, kde na něj už navěky budou dopadat razítka různých psychologů a logopedek, že tato bytost, mladá třeba pět let, blbě vyslovuje sykavky nebo má opožděnou reakci na výstřel z bazooky. Jakmile je jednou jiný, zůstane jiný do konce života a bude za to nejspíš nedozírně trpět. Odněkud i odnikud na něj zavane slonovinový chlad osamocení. Protože je pořád jeden z patnácti, padesáti, dvou set nebo osmi set padesáti čtyř tisíc dvou set čtrnácti dětí, které se v průměru narodí s příslušnou 

Můžeme mít stále důvěru ve šťastnou hvězdu, že se mu například podaří svůj handikep dohonit někde jinde. Jenže problém je, že když se vesmír tak nelítostně rychle a čím dál rychleji rozpíná, hvězd, na něž se můžeme odvolat, je ve skutečnosti spíš víc než míň - těch pro nás dostupných, těch prozkoumatelných, těch správných, dokud nám, civilizaci podle Kardaševa ani ne prvního typu, nezmizí v černém prázdnu navěky. Tak jako podobně postižený, potulný rytíř úzkosti.

Přečtěte

Přečtěte si Srdcem proti zdi 💕, to je ta pravá romantika, kterou doporučuji všem mým čtenářkám.  

Povznášíš-li se na okamžik, protože uzříš Krásu a zapomeneš na sebe a na Život, jak by ses nepovznesl v mém paláci, jehož noční krása nezná nijaký rozpor ani věk, ani srovnání, v mých komnatách, kde žádný vítr nerozvívá závěsy, žádný prach nepokrývá opěradla, žádné světlo nedává časem vyblednout sametům a čalounům, žádný čas nenechá zežloutnout bělost bílých rouch?

Pojď za něhou, ty malá kurtizáno, která nepřipouští změny. Za mou láskou, která neumírá. Jedině v tomhle blogu pekel popiješ ten svrchovaný nektar nepředstavitelné zvrhlosti, tak se konečně napij z té nevyčerpatelné číše! Vtip je v tom, že se ti nezprotiví ani ti nezhořkne jako sliby tvého kluka. Z  okna kumbálu, co pravím - spíš paláce - pohlížej nikoliv na moře a luny svit, což je krásné, tudíž nedokonalé. Ale čum na mateřskou noc, říjící do vlahé nádhery hluboké propasti hvězd.

V mé náruči beztak zapomeneš i na tu bolestnou cestu, kterou ti bylo jít. Přepínat z blogu na blog, překlikávat odkaz, psát do vyhledávače... nic z toho. Na hrudi už neucítíš ani svůj temný plod bolu, výstupky lásky, takzvané pahrbky kůzlete. Budu ti mateřskou chotí, a sestrou, jakous neznala. Blíženkou, co v tobě spojí všechny tvé úzkosti a vyžene je. 

Jsem král Odloučenosti, Zřeknutí, Císař Smrt a Ztroskotání, jsem živý sen, jenž v okázalosti bloudí mezi ruinami a cestami světa. Mistr průvodů a obřadů, co dovedou zhasit život, ale také jej uhasit, přeje-li to která.

Uvítal ji s radostí

Kus země je zabrán jejím zadkem

Měla v sobě petržel

Oteplení aerosolů

Armáda ptáků

Čest brunetce

Zamířil ke kamarádce

Člověk se přece neodvážil označit rovnou celý národ za „psychopaticky méněcenný" bez důkladného uvážení, ale byla to - ví Bůh - jediná možnost, jak alespoň do jisté míry vysvětlit masové působení tohoto šaška. Žalostnou nevzdělanost, na ní založenou fantazii přepjatou až k bludu, jen průměrnou inteligenci při hysterické prolhanosti a adolescentní mocenskou představivost - to vše měl tento demagog vepsáno ve tváři. Všechny jeho pohyby byly umělé, protože je nastudoval hysterický mozek, který dbal jen na to, jak udělat dojem. Na veřejnosti se choval jako někdo, kdo je už postavou vlastní biografie, v tomto případě jako temná, „železná", „démonická" postava hrdiny z románu z půjčovny knih a světa představ dětinského publika, které za svou znalost světa vděčí božským postavám ze špatných filmů. Na základě těchto dojmů jsem tehdy (1937) došel k závěru, že konečná katastrofa bude patrně mnohem větší a krvavější, než jsem do té doby předpokládal.

                                              C.G.Jung, Problém duše moderního člověka              

Dírka rozkoše

Rezemlýnek