Víte, příteli, byl bych hrozně nerad, kdybyste ten příběh pochopil jako nějakou boccacciovskou historku, která končí v posteli. Něco musíte vědět. Boccaccio je vůl. Boccaccio nikdy nikoho nepochopí, protože pochopit znamená splynout a ztotožnit se. To je tajemství poezie. Planeme ve zbožňované ženě, planeme v myšlence, které jsme oddáni, hoříme v krajině, která nás dojímá.
U přístavních vlnolamů čekalo na Erika ještě jedno závěrečné dobrodružství v podobě šéfinspektora policie, drobného, zachmuřeného muže v omšelém šedivém obleku.
Hodnota času je z hlediska našeho vnímání konstantní stejně jako hodnota něčích narozenin, přičemž záleží jen na okolnostech, provázející příslušné jevy v simultánním orkánu urpůsobení, aby snad mohly percepci hodnoty ovlivnit.
Stála u vrátek mladá holka, sotva devatenáctiletá, s vlasy jako čarodějnice a ve tváři s bohorovným úsměvem, jehož by se zalekl i kominík, protože ten vetknutý, jakoby vynucený úsměv nemohl nic napovědět o tom, že je němá ani o tom, že už stačila vloni potratit.
Nuže, vlastně kupodivu sestra mého žalu, jméno jejíž brala i se s nim potýkala.
Zajistili jsme jim zatím luxusní sídlo k přespání, ale k i postávání během horkých letních dní na balkónech vyhřátých žárem či blízkostí několika rudých sluncí.
Předpoklad, že knihy budou v gotických kvartech, vyvrátil jediný pohled do hloubi nevětraného, jakoby neudržovaného antikvariátu, kde vedle sebe trčely nachlup stejné brožované výtisky klasiků i od moderních vymýváren červené knihovny.
Řekla mi, co lze ve vztahu s ní zlepšit a co nelze, protože jí nejsem hoden, pak pohodila vzdorovitě hlavou a naposledy se nepřítomně podívala někam neurčitě nad bod mého temena.
Místo přivítání mi vlepila facku, jež odrážela její duševní zmatek a manévry výčitek, jimiž si procházela.
Ať už se o sebe snažila pečovat sebevíc, byl to pouhý vítr, jeho závan u supermarketu, který odhalil nedokonalosti jejich stehen, jejích příliš ztučnělý ráz, pro milovníka zaoblených výstupků ihned rozeznatelný jako fatální nedostatek.
