Její oči zmizely pod zarudlými víčky

 "Neboj se, Amálko, jsem s tebou," domlouval ji.

Byla to planá slova, a Amálie byla šedá, upracovaná myška, vydělávala od patnácti. Její život patřil druhým, zasloužila si tedy občas... pohrát, pomilovat. Ale on to pro ni dělal čím dál řídčeji. Navíc nedávno jí přestal cyklus, právě tak, jako když utne... nedostala měsíčky tenhle měsíc. Udělala si test a zjistila, že ukazuje pozitivní výsledek. 

"Nepochopils dosud, že tě miluju, Marku?" Její hlas zněl pevně a odhodlaně - jako kdyby neváhala s ním jet až na špinavější konec Rotterdamu a tam se ubytovat v průměrně zavšiveném squattu. Leč toto silné, pracovité děvče neznalo rotterdamské squatty, takže její rozhodnutí bylo poněkud předčasné.

Přistoupil k ní a vzal ji za ramena. Měla na sobě zaprášený kabát. Uznával, že mluví pravdu, ale zároveň cítil, jak jsou si v této chvíli cizí. Otočil se prudce a otočil se k z ní zády zanechávaje ji tam s celým tím neporozený děckem ve sporáku, v té její rozpálené děloze. 

Když ji píchal, kvílela jak kolovrátek, to byla její výjimečná silná strana.
"Jó, Marků, jó, dělej mi to, víc, hloub" hleděla mu do očí strnulým zrakem, pobledlá rozkoší. Jejich rty o sebe udeřily v zoufalém políbení.

Vzpomínal, jak silná byla v tělesných požitcích, když si byli blízcí.