Smutihlav

Takové člověka jsem potkal. Nazýval se staročesky Smutihlav, ale přezdívali jsme mu Smůťo nebo jen Es. Patřil mezi nejznamenitější žáky na druhém stupni, ale když přešel na gympl, jako by z něj zájem o školu opadal. Dal se na kouření, na popíjení vín a místo aby pomáhal dívkám s úkoly do matematiky, chodil potají vsázet na fotbal! Mnoho našich spolužáků na něj zanevřelo a nechtělo s ním mít společného. Způsoboval to zarputilý výraz malého hrdiny, který bez přehánění všechny z nás nenáviděl, ale taky se nás mnohem víc bál.

Dneska zpětně můžu říct, že děkuji Prozřetelnosti, že skončil tak tragicky pouze sám a nevzal s sebou desítky či stovky nevinných studentů!

Do úzkých dlážděných chodeb našeho gymplu vstoupil Smutihlav těsně před útokem na Dvě věže. Na Dvojčata, jak se také říká v pohádkách. Byl podsaditý a nosil bifokálky. Rašilo mu chmýří kolem dolního rtu a měl dost ošklivou bradavici na pravé líci. Umíte si představit, že ve třinácti či čtrnácti to nebyl žádný idol, vysněný krasavec teenagerek a nemohl mít s dívkami společného víc než místo v šatně. Ale v něm skutečně bylo při bližším ohledání něco jiného, něco, co předčilo představivost nás všech. Všiml jsem si toho - jako jediný - okamžitě. Byl chytrý jako krysa. Dokázal vždy neomylně najít slabé místo učitele a vlísat se do něj, aby nemusel dělat ani dost málo, a přitom být hodnocen vždy nadmíru kladně. Tak třeba naší angličtinářce, náruživé kuřačce, nosil každý týden paklík cigaret, protože jeho otec dělal v Camelu.