Jednou jsme tak stáli před barákem, kde měla proběhnout vernisáž nějakého moc fajnového malíře. Jmenoval se nějak jako Zulinka nebo Žulínek. Břetislav Žulínek, myslím. Chvilku se dělo, co se děje vždycky - srocení kouří, občas někdo popíjí z lahváče. My jsme stáli, mlčeli a pili. Nějakou veselou láhev, na jejíž červené etiketě byly všude od vršku až dolů jahody. Stačilo se na ni podívat a mohli jste se zeblít. Všem ženským okolo bylo pětadvacet, byly zatraceně sexy a věděly o tom. Byly taky náramně nadané, studovaly malbu a tydlencty umělecké směry. Pak někdo zařval. A další, další, hlavně děvčata. Křik se rozléhal volným prostorem, jako by brali na nože obzvlášť upištěnou pannu. Lidi vybíhali z baráku, prý tam hoří. Kouř se zanedlouhu začal valit z otevřených oken. Opravdu. Mistr usnul na kanapi se zapálenou cigaretou a podpálil kobereček. Vše se vzňalo, div že neshořel sám. Byl utrmácen po dlouhém turné, po dlouhé včerejší noci a dnu, kdy v jiném hraničním městě vystavoval stejné obrazy, takže se nelze co divit. Však už měl svůj věk. 53 let. Vypadal sice na sedmdesát, ale chodil stále zachovale a svižně jako mladík. Tehdy vyšel, podpírán kurátory, s otazníkem v tváři. Asi ještě spal.
Jak pravil Kurt, je lepší zemřít, než uhořet. :-)
OdpovědětVymazatA druhého dne probrav z mrákot namaloval svůj nejslavnější obraz: "Vynášení Morany"
OdpovědětVymazat