Hnala ho vařečkou

Vešel jsem do obrazárny. Paní od lístků seděla na svém místě, u kasy, za půvabným reflexivním sklem, nepochybně české výroby. Sotva jsem vstoupil, její oči se zúžily a její trvale namalovaný, srdečný úsměv zmizel, jako když slunce náhle překryjí mraky. Chvíli si mě prohlížela, jako kdyby se snažila složit si dohromady puzzle mých úmyslů. Proč je takový trhan na výstavě mistra Bezoušky?
Některé dívky prahnou po ptáku jako třeba váš nabíječ po kvalitním bouráku a některé babky prostě nepochopí, že svět se změnil. Již nevládnou světu akční hrdinové typu Stallona nebo vyžilé trasořitky jako Dustin Hoffman. Vládnou ti, co z ničeho nemají strach. Zcela nezasažen jejím odsudkem, přistoupil jsem k výdejně lístků.
Nebyla zas tak stará, brýle ji dělaly o dobrých deset let starší. Neměla asi padesát, možná měla čtyřicet devět. Vysekl jsem jí sice zdvořilou úklonu, ale pomyslel jsem si své... působila jako gorilí samice, se zastřeným hledem, měla navíc těžké prsy a buclaté prsty - v noci bych jí možná klátil, ale ve dne? Těžko.
Koupil jsem si tedy lístek, rozloučil se a postoupil do středu shromáždění. Jako obvykle tam bylo lidí jak nasráno. Stáli tam, tváří v tvář či zády k zádům všichni ti cizinci, kteří by se za normálních okolností na sebe ani nepodívali. Různé společenské úrovně, chápete. Nad obrazy se vznášelo ticho. Poté, co jsem vešel, konverzace se jako mávnutím kouzelného proutku mírně rozproudila. Byly to ale spíš otřepané fráze, mluvilo se, jenom aby se mluvilo, aby se vytvořil hluk, který zaplní ticho. Horší bylo, že brzy hovor vázl, aby nakonec utichl zcela. Některé ty mladé holky měly hlasy jako potkani a mluvily, jako by stály na letišti, což taky nebylo příliš rajcovní. Pak se začalo tleskat, protože zpoza závěsů vstoupil kurátor.