pátek 21. srpna 2020

Zrzka předvídá, že bude mít těžké pořízení ve světě samečků

Mohlo jí být tak šest, nebo jí přesněji řečeno táhnout na šest. Zoubky se draly z dásní, bradavky začínaly nebezpečně nabírat plochu dvorce. Její táta byl jednoduše hovado, pil o dost víc než stopku kořalky denně, víc, než by mu stačilo a velice nevybíravě ukazoval doma její mámě, kdo z nich má větší plat. O pět let později zahynul na rakovinu hrtanu. Není divu, že z ní vyrostla naprosto narušená patnáctiletá slečna, která po nocích o svíčkách četla verše Puškina a z bezděčných doteků chlapců se jí dělalo mdlo před očima. Dlela myšlenkami v letargii a smutku. Jen jednomu na ní, zdálo se,  záleželo. Chodil za ní, kam chodila ona, až jednoho dne se stalo (po nesmělém jejím úsměvu), že s ní zapředl hovor a protože předstíral, že ji miluje, vypadalo to, že naslouchá té dětsky vnímavé duši, která si tak dychtivě osvojovala nejrůznější životní dojmy s vděčností a pokorou. Když skončila, stály mu v očích slzy. Všimla si toho a sama se rozplakala.
"Víš, trochu mě děsíš, protože jsi tolik podobný mému strýčkovi, Vašku."
"To bude tím, že jsem jeho syn, Rozálie," odvětil s úsměvem. Tvář se jí zhrozila, vydala přiškrcený neurotický sten.

Jako by do ní ťalo a zdravé barvy jejich lící barvu úplně ztratily. Tak on je ten její skrývaný bratranec, ten proslulý příštipkář na citech rodiny, který se v pouhých deseti letech vydal studovat muziku do Norska a úspěšně přivedl svého učitele violoncella k sebevraždě. Jeho bezdůvodně veselá tvář v ní vyvolávala chuť vzít motyku a zarazit mu ji doprostřed pěšinky. 

"Vymýšlíš si," stále nechtěla věřit nepochybnému a snažila se sama sebe přesvědčit, že je obětí aprílu.
"Ba ne, vrátil jsem se dokončit, co naši otcové nedokázali. Mučit tě a zničit tě." Ten šašek se střídavě smál, plakal, svíjel se s nezničitelnou aureolou zmaru kolem hlavy, aureolou neviditelnou pro všechny, ale viditelnou pro mne, v níž se mísily v podivném sloučení paprsky idiota a génia.


4 komentáře: