A já, po tom večírku, už trošku cinklý, jsem si opravdu připadal jako proklatý básník a pravý outsider ometálovaný aktivní kundičkou, do kombiné vlezlou prdelkou pateční noci bezdružické nebo spíš už bohuslavické. Na rozhraní těch dvou geografických systémů kraje jsem do ní vrážel v laciné ubytovně pokoji, a ona jen nevěrícně čuměla, jak rychle se dá v postmoderním světě trefit na borečka, který se ani trochu nebojí, že od ní něco chytne nebo že jí třeba omylem nacáká další nepotřebné děťátko, profesionálního pařana counter-striku: global. Bylo na ní zvláštní, že i když byla prodavačkou od patnácti, nijak zvlášť k té profesi nepřilnula. Tvrdila mi, že by daleko radši vozila lidi tramvají. Já se jí ptal, proč zrovna tramvají? A ona na to: "Co ti vadí? Jseš snad nějaký odpůrce strojové civilizace? A vědecko-technického pokroku? Mimo to jsem se v tramvaji narodila."
"Tak to mě poser, jako fakt?"
"Ano, máma měla rozlitou vodu a už nestihla dojet do fakultky. Tak mě vyhřezla na zem v tramvaji. Byl kolem mě prý hlouček čumilů, když jsem poprvé začala ječet."
"Ty vado, neznám nikoho, kdo by se narodil v tramvaji. Bude tě teď o to víc klátit, budu si tě víc považovat, kámoško. Čestný skautský na to," odvětil jsem.
"Jak dávno uzralý plod vzešlý na svět boží v prostředku hromadné dopravy tě žádám, jestli si mě vezmeš?" zeptala se překvapivě náhle a slzy jí vstoupily do očí. "Neboť jen ty jediný chápeš, co pro mě znamená pouto rodiny a proč je třeba dobývání chleba v potu země."
"Amen, vezmu si tě, puso. Koneckonců i svatba může být laciná a rozvod není žádná položka."
Žádné komentáře:
Okomentovat