Proč si některé ženy myslí, že slavnostní oblečení jsou úplé leginy, kozačky, strakatý svetr, který zažil už nejeden pohřeb a barevná šála z angorské kozy? Jen ty holky z mojí bezdružické prodejny potravin vypadaly k světu. A já, zasažený řecký eféb, přímo do srdce zasažený, mladonosný, starospějný, stál v úžasu nad plností lýtek jedné z nich. Jmenovala se Emilka. Pracovala tam prý krátce, ale tu záhadu, proč jsem ji viděl poprvé teprve ten večer na večírku hospodářského družstva, ponechme na rozluštění Sherlockovi. Proč jsem ji neviděl dřív ve vesničce, jak nosí tašku z nákupem, s vajíčky a mlíkem a s pivem pro svého miláčka, podél skromného kostýlku nanebevstoupení, kde pan farář zpíval v neděli roráty třeba alespoň v podobě do nachového šatu zahalené postavy kráčející v něžném odstupu od hřadujících strak na rozeklaných větvích topolů, které sousedily s mojí ubytovnou? Netuším a není to vlastně jedno? Potkal jsem ji, a to rozhodlo o krátkém románku. Táhlo jí na třicet, ale šukala dravě jak dvacítka. Dělala, že je nesmělá, avšak libovala si v úchylných praktikách, před zasunutím celá vždycky tekla a vzdychala jak stádo sobolů na porážce.
Žádné komentáře:
Okomentovat