Život hučí, bouří jak zpěněná řeka,
trhá, bortí, láme, odplavuje v dálku -
naděje, sny, krásu vidíš v troskách ležet,
Na břehu jen hlupák ruce lomí, těká:
moudrý nechá vodu mimo sebe běžet -
a jde na pivo či na kořalku.
Když si Zdeněk někdy připadal příliš starý, utěšoval se myšlenkou, že jeho život pokračuje v jeho dítěti. Temné fanfáry jeho obav zněly méně děsivěji při zacupitání dětských nožek. Vlastně nebyl starý, ale jeho život byl řadou zmáhání překážek. Teď, když konečně v osmatřicetileti vyhrál souboj nad svou nemocí, mohl se uvelebit čím dál častěji na lenošce podle své dcerky. Na mladé Editce ho zajímalo hlavně její mládí. Bral ji na klín a zkoumal její ochmýřenou hlavičku a oči modré jako nebe. Po deseti minutách ho však její vitalita obvykle přestala bavit. Dal ji služce a šel se věnovat partii bridže.
Žádné komentáře:
Okomentovat