Kostel, který jsem míjel, ve mně vždy vzbuzoval úžas. A přece to byl jen jeden z mnoha příbytků Páně, roztroušených po celém světě. Bůh nebydlel v žádném z nich, ale z nějakého důvodu se předpokládalo, že byl ve všech těchto příbytcích přítomný zároveň.
Nepřiměreně dobře naladěn jsem se vrátil z kalby domů, kde jsem našel Kiru sedět u stolu, před sebou měla netknutý talíř plný křepelek. Byla namol. Už to nebyla ta šestnáctiletá holka plochá jak žehlící prkno. Teď jí bylo dvaadvacet a zrovna vypadala, že ji chcípla kočka přímo při sledování South Parku. Byla to moje neskutečně chytrá, nádherná blonďatá elfka. Jo, neskutečně chytrá, nádherná elfka s rovnátky a nerdovskejma brejlema a příliš velkým nosem.
Ale miloval jsem ji.
Tolik jsem ji miloval, že jsem té chudé, překrásné outsiderce se zlatým srdcem nedokázal lhát. Ale teď měla místo očí černé jámy jako neživá loutka.
"My jsme naprosto výjimečný případ, že?" zabrblala, opilá jako vždy.
"Jo, proč ne? Ale už se aspoň nemusíme bát, že potkáme ty hnusné zmrdy někde večer v podchodu. Je o ně postaráno," ujistil jsem ji rozhodně.
Usmála se a brada ji klesla na stůl. Zatuhla dnes opravdu rychle, až jsem byl trochu překvapen. Zbytek večera proběhl v porovnání s mou kalbou v klidu. Odtáhl jsem ji do postele, svlékl, co se dalo, přikryl peřinou, dal ji pusu do vlasů a šel dopít zbytek krabičáku, který se válel pod stolem. Usnula dívka mladá, ať ji nevzbudíš, znělo mi hlavou...
Žádné komentáře:
Okomentovat