Do boje se vrhej s úsměvem na rtech, neboť mrtví, kteří se neusmívají, jsou hnusní.
Divadlo bylo opuštěné a rozbité. Kusy nábytku se válely po jevišti. Na všem byla spousta pavučin, jako by se tu už nejmíň sto let nehrálo. Na stropě se něco hýbalo. Vypadalo to jako skotští teriéři. Vypadalo to jako pavouci. Ploužila se dál do prázdna, dokud nešlápla na kamínek.
Jasmína si kamínek přiložila k oku a podívala se dírkou v jeho středu. Svět najednou ztratil barvy, byl černobílý. Jenom tam vzadu na jevišti se cosi zlatě lesklo, ke zdi tam byl přilepený jakýsi slizký vak jako kukla a v něm spalo podivné stvoření s dvěma hlavama. Vypadalo to, jako by někdo vzal dvě těla, zmáčkl je k sobě jak plastelínu a udělal z nich jednu věc. Zpanikařila a začínala po schodišti utíkat vzhůru.
Řítila se nahoru k bytu šíleného maestra. Byt se zdál úplně prázdný. Prkna byla ztrouchnivělá. Jen kdesi vzadu, z ložnice, se ozýval povědomý zpěv. "Jsme malí, ale početní. Jsme početní a malí. Dřív než ty jsme tu byli a budem tu, až padnem."
Tam v tmavém rohu stál maestro. Promluvil pohřebním hlasem, v němž se mísila nedopitá kořalka s uncí žvýkacího tabáku.
"Zůstaň tu. Dostaneš všechno, co chceš."
"To by byla nuda, kdyby člověk jenom tak dostal všechno, co by chtěl," vyrazila ze sebe Jasmína.
"Tedy bude po zlém," zasmál se ošklivý přelud.
Bylo to čtrnáct let pekla, stručně řečeno, ale ona si to jen stěží uvědomovala. Většinu těch let chodila jako ve snu tak hlubokém, že připomínal smrt a při více než jedné příležitosti si byla jistá, že její život se ve skutečnosti neděje. Musela každé ráno vstát z ledového lože a svému bezzubému pánovi s koleny zabořenými do hrubé rohožky vykouřit sešlého kovboje. Do oběda si to ještě dvakrát rozdali, nebo aspoň tolikrát, kolikrát se maestrovi cíleně postavil. Jeho nástroj byl hrubý jak žíněné roucho, kolik oděrek si její stěna rozkoše odnesla, to se ani neodvažovala představovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat