Něco pravdy na tom bude, že je do větru

Už jsem totiž hrozně zestárnul, už dva roky po třicítce, a je mi to všechno nějak jedno... Tehdy jsem ale skutečně věřil v pravý dobrodiní a laskavost, v pokoru, oddanost a nezúčastněný klid, moudrost a extázi, a byl jsem přesvědčený, že jsem starodávný tulák v moderních hadrech chodící po čajovnách a výčepech a předávající moudrost a pečetěný klid všem lidem ladu a skladu!

Jak jsem byl tehdy neskutečně naivní a snad i hloupý, řeknu dnes!

Brzy poté jsem prozřel a pochopil, že na světě neexistuje nic vyjma utrpení.

A poté jsem se stal svědkem další revoluce...

Přečetl jsem si tehdy v Čechách úplně neznámou a neprobádanou Lankávatára śutru, ve které se nakonec ukazuje, že na světě není nic kromě mysli, a proto je všechno možné, tedy i odstranění utrpení.

Tehdy se ve mně zrodil barový humor, který mě dodnes neopustil.

Chceš-li dosíci úspěchu, nevycházej z opilosti.

Dokonce i paměť těla se nějak vyvine.

Často se ohlásí v situaci, kdy se před námi rozprostře nějaký minulý život - a tak tomu bylo i toho dne, kdy jsem potkal zrzku. Jakmile jsem ve vlaku usedl do kupé, hned jsem věděl, že ta ji mi souzená, protože už v minulosti sehrála nějakou významnou roli v nějakém z mých minulých životů.

Sotva jsem si uložil batoh, posadil se, usmála se. Ten úsměv vypadal, jako kdyby mě měla svým způsobem ráda. Aniž mě znala! Začervenala se. A já na ni jen tupě civěl asi pět minut.

Měla vlasy zdobené věnci z jarních kvítí jako víla Rusalka.

Nosík stejný jako ona.

Jen hadry měla poněkud modernější než Dvořákova vodní ženka. Žádné brčálově zelené lopuchy svázané provázky. Ale já správně tušil, že už za několik minut budou se válet všude po zemi, že na nich nezáleží a že ona bude patřit jenom mně.