Zrovna si takhle projíždím internety, sedím s peach-vodkovým drinkem na rohožce před postelí a koukám na LCD displej, co se děje ve světě, když tu zčistajasna se rozdrční telefon!
No fakt, ozve se telefon, a e-e, žádnej mobil, starej dobrej s rotační s číselníkem. Mobily nevedu.
Napůl žertem, napůl vážně zařvu do sluchátka:
"Co chceš, ať jseš kdo jseš, kurva?!"
"Copak nechápeš, čeho ses právě dopustil? Tys zaklel," zahřmí z druhé strany s pragmatičností vlastní dětem.
"Tak prominte," řeknu, ale tónem, který spíš zní jako: tak se neposer, "o co jde, pane?"
Pán na druhé straně zřejmě bez smyslu pro přednes přednáší svou žádost.
A já si ve své garsonce uvědomuju hrůzu z jeho slov, z jeho žití.
Ná závěr zadeklamuje svou nejnovější báseň. A řekne, že je ten a ten a že ho nedávno strčili do čítanky. Jestlipak mu nemůžu udělat reklamu na blogu.
"Poslyš, stuprume, v čítance je zrovna tahle báseň, na kterou jsem nikdy nebyl moc hrdý," povídá smutně. "Kdybys byl tak hodný, přepiš jim tam duet, v nemž si jeden zoufá a druhý se tlemí, to je část, která má spád... díky, měj se," prohlásí a zavěsí.
Vzhledem k tomu, že jsem o něm nikdy neslyšel, nebudu zde přepisovat žádné jeho verše. Ctěné obecenstvo promine. Vzhledem k tomu, jakou mu muselo dát práci si zjistit mé tajné číslo, jsem nucen si odpojit telefon a doufat, že už nikdy jeho zoufalý hlas neuslyším!
Šli jsem z výčepu směrem ke kostelu svatého Řehoře nebo koho. Jakožto znalec musím s nelibostí přiznat, že gotika hlavního chrámu byla pochybná. Prošli jsme podchodem na druhou stranu parcely, odkud vedly vzhůru schody až k náměstí.
Na menším náměstí, uprostřed trávníku obehnaného drátem, stál druhý, směšně malý, jako by náhradní kostelík a nedaleko něho socha básníka, celá pozlacená, která jako by nataženou pravicí žebrala o almužnu.
Míjeli jsme radnici - to byla budova se zlatým nápisem, která se podobala dortu, akáty, jimiž byly vroubeny ulice, vypadaly zas jako vystříhané koule...
Přitáhla mě k soše a do básníkovy ruky položila zbytek svého rohlíku... podobala se v tom okamžiku mírně znuděné dámě, jejíž operetní postavička by si ráda zajezdila na jelenu s vypoulenými skleněnýma očima... byla prostě dost divná a když zjistila, že přecenila ve vedru své síly, udělalo se jí mdlo... lehla si pod strom a vyblinkala se.. tvrdila, že jí bolí hlava. Nakonec jsem to ani já nevydržel a začal ji šmátrat pod blůzku...
"Ale vždyť já, příteli, vůbec nevidím!"
"To nevadí, stačí, když to uvidím já - a ty to aspoň ucítíš," chlácholil jsem ji.
Žádné komentáře:
Okomentovat