Bylo to sice dávno, ale stejně se mi to zvlášť výrazně připomnělo. Je fakt, že had literární ctižádosti uštkne často hluboce a nevyléčitelně, zvlášť lidi neschopné a hloupé a toto ušknutí bývá často fatální. Potkal jsem kdysi v hostince chlapce, který o sobě prohlašoval, že je druhý Kerouac a Hrabal a Pessoa a Rilke a Chateaubriand a Dos Passos. Ale tento ultimátní genius, který teprve hodlal být slavný, žádal po mě, po stuprumovi, taky géniovi, leč skromnějším, abych mu ihned potvrdil, kým je. Vím, že to měl těžké, protože byl na střední oběti šikany, chodil jsem jen o dvě klasy výše, což mi ovšem bohatě stačilo, abych z pohledu na hajzlíkách schovaného, ostříleného třeťáka mohl sledovat, jak tento novic dostává do budky od udělanějších a celkově daleko pro život vybavenějších spolužáků. Stříleli si z něho, proto si začal sám z lidí střílet. Byl šaškem, proto toužil mít své šašky. Dlužno dodat, že to nebyla a není žádná hanba. Hanba je něco jiného. To je, když jsou dva kamarádi a jeden je tlustý, druhý hubený, třeba se nepohodnou a v tramvaji ten tlustý nadává tenkému, že jedl málo masa a je oproti támhle té ochrnuté babičce v invalidním vozíku poloviční. Je přece hanba být přežralý, plavat ve vlastním tuku a zároveň poukazovat na něčí obráceně narušený metabolismus - vždyť štíhlost či vyžranost je přece dána naším stvořitelem, je určena na miskách spravedlnosti... a proti prozřetelnosti boží se žádný smrtelník nemůže protivit.
Ale abych se dostal zpět k literárnímu fenoménu. Dal mi přečíst své dvě divadelní hry a osmnáct kratších básní, pak taky sérii haiku, které se dovedně ukryly v mně neznámé formě a pak taky začátek románu, jenž měl znamenat průlom v jeho literární kariéře. Musím uznat, že drtivá většina jeho děl byla napsána svižným stylem, v němž se mísilo tajemné magično vykladačky karet s chladnou logikou vykladače práv. Přesto ve mně nezanechaly hlubší otisk a za týden jsem docela zapomněl, že jsem je četl. Když jsem mu vyložil svůj nadmíru poučený názor, zatvářil se kysele, práskl s kríglem do popelníku a odešel bez rozloučení z hospody, aniž zaplatil útratu za sebe či za nás oba (původně mě zval). Následně přišla postarší, kulaťoučká hostinská s dost tázavým výrazem ve tváři a já musel zaplatit nejen piva, jeho utopence, ale i ten rozbitý popelník...
Když jsem ho potkal o dva týdny později v témž baru, ani se nenamáhal naznačit, že si mne všiml. Trošku jsem se tehdy zkároval, to si pamatuji, protože jsem býval slušňák a daleko víc než alkoholu a drog jsem si považoval čestného plnění domácích úkolů a memorování italských slovíček, takže si pamatuji každou návštěvu výčepu.
O měsíc později, to bylo akorát na vysvědčení, našly ho ve střepinách a krvi ležícího na dlažbě, když skočil z třetího patra, z učebny chemie. Takto ošklivě ušktl ho had literární ctižádosti a já, stuprum, váš takřka rodný krajan a bratr, vás tímto článkem prosím, abyste se nikdy nepokoušeli zazářit jako Emil. Neboť ne každému je dopřáno zdobýt plody slovesného vavřínu a nechat se jimi ovívat na slunečné pláži.
Žádné komentáře:
Okomentovat