Vyrůstala jsem z dětských střevíčků, hromadila se ve mně spousta nových dojmů. Ztratila jsem pochopení pro fantastické příběhy, které jsem si jako malá vysnila. Veškéré své city i pozornost jsem zaměřila do úplně bezvýznamných záležitostí. Rozdíl byl dále v tom, že jsem neměla tolik trpělivost, a čím víc jsem o sobě přemýšlela, tím víc stesku se hromadilo, tím víc touhy po pohybu a činnosti, až jsem to jednoho dne, či spíše večera, nevydržela a Michalovi zahla. Už jsem mu nemohla být ani milenkou, ani kamarádkou. Zlomilo se to, když jsem začala s dupat s tím druhým. Byly to zvláštní chvíle a ten druhý mohl vidět, jak se mi slzy draly do očí, když jsem ho vášnivě objímala, nebo když jsem mu sála čůráka. Hledala jsem v něm asi účastenství, jako bych nemohla už unést svou osamělost, jako bych jí teprve teď rozuměla a jako bych teprve teď skrze ni, vyvstalou, začala trpět. Měli jsme málo společného - snad jen hudbu. Pustil vždycky svižnější Jablonského bitevní songy a pak začal rozdražďovat mou kačenku. Knihu podle všeho naposledy otevřel na základce. A to bylo pro mě vůbec nejtěžší, poněvadž s Michalem jsem mohla aspoň společně číst. Luštit hádanky vět, kdy každá mohla být narážkou nebo pobídkou k dalšímu luštění. Dlužno dodat, že k rozhovoru, k upřímnému rozhovoru jsme během našich setkání nedostali ani jedinkrát. Zanedlouho jsem se zcela od Michala i jeho vlivu odpoutala a stala se ze mě profesionální roztažnožka.
Byla jsem od dětství vysoká a štíhlá. Jenom příliš tenká. Mám dojem, že bych se dala svázat do uzlíčku nebo přeložit vejpůl. Stopa mé nohy byla dlouhá a úzká, až by se řeklo trýznivá. Ano, to je to pravé slovo - trýznivá. Proto jsem, jak si umíte asi představit, zvlášť ocenila, když mě ten druhý nakládal, co se do mě vešlo s tím přehnaným nadělením, co měl v kalhotách...
Žádné komentáře:
Okomentovat