Ano, je mi rovných devadesát devět let.
Ptáte se, kde takový stařík jako já vůbec bere tu drzost a dovoluje si někomu něco vykládat, když už na tomhle světě nemá ve svém věku vůbec zaclánět? Vždyť svět je mládí, svět je akce, vějíř barev, překvapení a neustálý tah za něčím, co stojí jakoby vepředu a na co se snažíme dosáhnout. Život mě naučil, že mezi optimismem a pesimismem je tak vratká hranice, tak nepatrný předěl, že mnohokrát ani nevíte, jestli to, co prožíváte, je dobré, nebo zda to nestojí za nic. Skutečnou tvář věcí člověk objektivně pozná až s odstupem. Ten já nyní, ve svých téměř sto letech, při vší skromnosti mám.
Znovu se ptám: Není už to, že jsem se dožil neobyčejně požehnaného věku, důvodem k bezbřehému optimismu? Nebo je to důvod k bolestnému pesimismu? Co myslíte? Já se cítím docela šťastný. Mozek, zdá se mi, své funkce zvládá stejně jako dřív, možná trochu pomaleji, ale to snad mezi slovy a větami nepoznáte, tělo mám zchátralé a opotřebované, nechodím, ale šourám se, rovnováhu při chůzi podporuji lískovou holí, každých sto metrů, které ujdu asi za deset až dvacet minut, se musím posadit a odpočinout si. Dříve jsem běhal stovku za dvanáct vteřin.
Žádné komentáře:
Okomentovat